Manuela
a Tomáš Tomáš Manuela

Google
Počasí
TV program SMSOskar Centrum.cz

To jsem si tak jednou doma listovala nějakým info časopisem z dílny Českých drah a z řady akčních nabídek, kterak se vlakem výhodně dostat tam či onam, mě zaujala nabídka zvýhodněného jízdného do Benátek. Už jsem tady sice několikrát byla, to když jsme využívali jízdních výhod rodinných příslušníků zaměstnanců ČD a vlakem každoročné vyjížděli někam za hranice, ale toto město plné kanálů a mostů má pro mě vždycky jedinečnou atmosféru. Když vystoupíte z vlaku, projdete nádražní budovou a před vámi se najednou objeví Canal Grande a jeho čilý ruch, ten zážitek se nedá popsat, ten se musí zažít na vlastní oči. A já jsem si ho přála zažít znovu a přála jsem si ho, aby jedinečnou atmosféru tohoto místa poznal i Tomáš. A právě zmiňovaná nabídka ČD mě jakožto vlakomila nalákala k tomu, že jsem ten výlet do Benátek zrealizovala.

Protože se jednalo o jízdu lehátkovým vlakem, což je pro mě také zážitek, říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby jel s námi ještě někdo a tak jsem se se svým nápadem pochlubila bráškovi, že by se k nám mohl s Jarkou připojit. K mému překvapení s nadšením souhlasil a tak jsem se vrhla do zjišťování a zajišťování všeho potřebného. Nejprve jsem se vydala do hradeckého infocentra. Vyzbrojena informacemi o výhodném jízdném jsem tady chtěla zjistit všechny podrobnosti a případně už zajistit i jízdenky. Paní za přepážkou ale bohužel informačně vyzbrojena nebyla vůbec a tak jsem odtud odcházela s nepořízenou a jízdenku nakonec zajistila až na nádraží v Ostravě-Svinově. Tady už paní pokladní naštěstí byla v obraze a už to vypadalo, že nákupu jízdenky nic nebrání. Ale aby to nebylo tak jednoduché, další překážkou, kterou bylo potřeba ještě zdolat bylo to, že zvýhodněných jízdenek je jen omezený počet a tak nám trvalo skoro hodinu, než jsme našli vhodný termín, ve kterém bychom mohli to zvýhodněné jízdné využít. Na námi vybrané termíny už totiž nikdy nebyly k dispozici čtyři tam a čtyři zpátky, takže jsme to nakonec museli zkombinovat s jinou slevou a obyčejným jízdným. S tím nás to sice vyšlo o něco dráž než bylo původně v plánu, ale nakonec jsem se k jízdenkám dopracovala. Pak už stačilo jen zajistit ubytování. K tomu jsem si vzala na pomoc internet a po asi dvou dnech brouzdání po síti jsem vybrala cenově přijatelný (24 Euro/osobu/den) nocleh, který stačilo už jen zarezervovat. Při rezervaci bylo ale potřeba zaplatit rezervační poplatek, a tady se objevil problém číslo dvě. S mou platební kartou to totiž nešlo. Zachránila nás až půjčená paltební karta, která na rozdíl od te mé byla tzv. "embasovaná". Do dneška sice nevím, co to slovo znamená, ale každopádně s ní nebyl při platně po internetu žádný problém. No a tím bylo zajištěno vše potřebné a my už jsem se mohli těšit na den našeho odjezdu. Teda nevím, jak se těšili ostatní, ale já se těšila hodně. Zároveň jsem ale teda byla i docela nervozní z toho, jestli všechno klapne, tak jak má, hlavně teda ubytování a v neposlední řadě také počasí.

Dnem našeho odjezdu byl čtvrtek v podvečer, náš cestovatelský tým byl ale kompletní už ve středu večer, kdy k nám do HK dorazil Danek s Jarkou. Měla jsem sice obavu jak se v našem "megabytě" všichni vyspíme, ale spaní bylo nakonec docela v poho. Já s Jarkou na posteli a kluci na zemi, a vzhledem k tomu, že Danek dovezl molitany, tak myslím, že i pro ně to bylo docela pohodlné. Než jsme ale ulehli, tak se ještě konalo vrtání a přidělávání poličky, které se díky odolnosti zdejšího panelu protáhlo až do půl desáté a bráška si přitom málem odrovnal svou vrtačku. Ale podařilo se a po zásluze se pak konalo ještě pivko.

Čtvrteční dopoledne bylo ve znamení balení. Tomáš byl samozřejmě hotový během pěti minut, zatímco já ještě pět minut před odjezdem na vlak vyměňovala a přidávala. No, ale to už tak u ženských zkrátka asi jinak nebude. Chlapi si vezmou jedny kraťasy, jedno tričko, svetr a jedou. No, chtělo by to asi jezdit častěji, aby si člověk více vyzkoušel, co si vezme a co skutečně využije.
Cesta do Prahy byla v poho, měli jsme tam pak asi ještě 4 hodiny čas, tak my s Tomášem jsme si prošli město a zašli se podívat na Kampu na výstavu fotografiií Země krásná neznámá. Pak jsme ještě chvilku poseděli v jednom parku, zašli si na jídlo, což samozřejmě v Praze není zas až tak jednoduché, ale my jsme v podchodu stanice metra Můstek objevili jídelnu Levná jídla a docela to tam šlo. Danek s Jarkou byli jenom u nádraží a taky si tam do nějaké restaurace zašli na jídlo.

Oba posilněné týmy se pak sešly opět na nádraží, kde už jsme netrpělivě vyhlíželi, kdy se objeví náš Benátský expres. Vlak nakonec přistavili asi hoďku dopředu, tak jsme si hned obsadili naše kupéčko a čekali, jestli někdo přistoupí.... a bohužel teda přistoupil....nějaký Ital. Naštěstí to byl teda aspoň pěkný Ital a navíc docela tichý, takže jsme o něm skoro nevěděli. Lehátkový vůz byl rakouské výroby, takže polstrovaná lehátka, což oproti našim koženkovým byl docela komfort, akorát že při sklopených lehátkách tam bylo už pak docela málo místa, zvlášť, když byl uprostřed ještě žebřík. Hned když jsme nastoupili, tak byla Jarka překvapená a zaskočená tím, jak je to tam malé a navíc to byl klimatizovaný vagón, takže okno se dalo otevřít jenom na takovou malou škvírku, čímž jsem byla teda zklamaná, ale všichni jsme si rychle zvykli a po té, co jsme vyfasovali polštářky a prostěradla jsme kousek za hranicemi všichni zalehli.

Do Benátek jsme měli přijet v 8:45, ale měli jsme skoro hodinu a půl zpoždění, takže jsme tam byli až kolem čtvrt na jedenáct. Když jsme se ráno kolem šesti probudili, tak to venku moc vlídně nevypadalo...pršelo. Cestou se to ale začalo naštěstí zlepšovat a už to vypadalo o něco lépe, ale jenom do chvíle, než jsme se blížili k Venezia Mestre. To se totiž venku úplně setmělo a za chvilku nebyo přes proud kapek vidět z okna. No nezbývalo mi než si opět povzdechnout nad tím, že to mám za to, že si pořád něco vymýšlím a pořád chci někam jezdit, přitom počasí mi jasně při každém výletě, který vymyslím a zorganizuji dává najevo, že bych toho už měla nechat a přístě být raději doma. Naštěstí po dojezdu na konečnou našeho expresu, na nádraží Santa Lucia, už byly památkou na déšť jen velké kaluže a pro nás překvapující dusno a vlhký vzduch.

Už když jsme vystupovali z vlaku, těšila jsem se na ten pohled, kdy vyjdete před nádražní budovu a před Vámi se objeví čilý ruch nejživější dopravní tepny Benátek, Canalu Grande. Jen co jsme si vychutnali ten jedinečný okamžik, vyrazili jsme směr Catarina House. Tak se totiž jmenovalo místo našeho ubytování. To se nacházelo v nejsevernější části Benátek, v sisterii Cannaregio. Název Cannaregio pochází ze slova canna (rákosí) a slovy průvodce patří k nejklidnějším a nejhezčím částem města a tato čtvrt se vyznačuje také tím, že v ní leží původní židovské ghetto.

K "pensionu" jsme se navigovali pomocí popisu, který byl součástí mailu potvrzující naši rezervaci a hned na začátku, v ulici Lista di Spagna, jsme si užili čilý turistický ruch s obchody a stánky, bary, restauracemi a hotely. Vydechnout a přepočítat všechny účastníky zájezdu jsme si mohli až na náměstíčku, jehož dominantou je kostel San Geremia. Touto cestou jsem šli během našeho pobytu několikrát, vždycky jsme kolem něho ale jen prošli a až teď při sepisování našich zážitků a s průvodcem v ruce jsem se dočetla, že jsou zde uloženy ostatky svaté Lucie, která byla umučena v roce 304 v Syrakusách. A taky jsem se dočetla, proč je vlastně Lucie svatá.... prý si vyloupla oči poté, co nechtěný nápadník neustále opěvoval jejich krásu a proto se stala svatou patronkou zraku. Tak už aspoň vím, ke komu se mám při nasazování brýli modlit :-).

Po projití mostu přes kanál Canale di Cannaregiou (býval hlavní přístupovou cestou do Benátek před postavením silnice a železnice) jsme se dostali do oblasti již zmiňovaného ghetta. Průčelí domů zdobily židovské symboly, objevili jsme také židovskou synagogu, občas potkali muže s jarmulkou na hlavě a při dojití na náměstí Campo Ghetto Nuovo, o tom koneckonců nebylo nejmenších pochyb. A jak jsem se dočetla, benátské ghetto bylo svým způsobem prvním ghettem na světě a slovo ghetto pochází ze slova geto, což v benátském nářečí znamení slévárna. A ta tu prý údajně existovala až do roku 1390. Po přejití dalšího mostu a několika odbočení do miniaturních uliček jsme nakonec dorazili před dveře našeho "hotelu" Catarina House.

Dost dlouho jsme váhali, jestli jsme správně, protože kromě čísla nade dveřmi nic nenaznačovalo tomu, že bychom tady někde mohli přespat. Nakonec jsme tedy zaklepali. Za dveřmi se po otevření objevili nějací cizinci tmavší pleti (Indie nebo tak něco) a Tomáš s nimi začal anglicky speakovat o tom, jestli to je to, co hledáme a jestli se můžeme ubytovat. Protože jsme měli ale přijezd nahlášený až na 13h a bylo teprve 11, tak tam majitel nebyl a tak jsme si řekli, že ještě pujdeme teda někam do města a pak se tam vrátíme. Než jsme ale stačili dojít k prvnímu mostu, dobíhal nás nějaký malý šikmooký človíček, ze kterého se nakonec vyklubal onen majitel. A tak jsme se teda zase vytočili a šli se ubytovat.

Ubytováním jsme byli docela překvapeni a naštěstí to bylo překvapení více méně pozitivní. Kromě našeho pokoje jsme měli k dospozici kuchyňku, koupelnu se sprchovým koutem a dokonce i bezplatný internet, který jsme několikrát využili. Když jsme se ubytovali, šli jsme si do nedaleké Billy nakoupit (teda jenom Danek s Jarkou, my jsme se s Tomášem šli jenom podívat, kde to je) a po malém odpočinku na pokoji a nachystání svačinky jsme se vydali do města.

Nejprve jsme si to nasměrovali na náměstí San Marco, kde jsme si užili jedinečný zážitek z holubů a z davu lidí, což bylo způsobeno především tím, že většina náměstí před bazilikou Svatého Marka byla pod vodou a tak došlo k zahuštění turistů na místech bez vody. Husto bylo i před vstupem na nejvyšší stavbu ve městě, téměř stometrovou Kampanilu, která byla původně postavena jako maják. Tam jsme ale namířeno neměli a naše kroky vedly dále přes náměstí, podloubím kolem honosných obchodů a kavárniček. Když jsem se pak blížili na nábřeží označované jako Molo, dávali jsme si dobrý pozor, abychom neprošli mezi zdejšími dvěma sloupy. Mezi sloupy se totiž konávaly veřejné popravy a pověrčiví Benátčané (a my také) mezi nimi neprocházejí. Po malé přestávce a svačince pokračovala naše procházka přes most Ponte di Accademia ke kostelu Santa Maria della salute. Tam jsme si poseděli a pak se už pomalu vraceli zpátky na pokoj. Tam jsme dorazili asi kolem šesti sedmi, hned si ještě skočili do Billy nakoupit něco na večeři (stylově jsme si udělali těstoviny) a po malém relaxu s vinkem a tyčinkami jsme po setmění ještě vyrazili na noční procházku městem. Hlavní třídy byly pěkně osvětlené a všude bylo ještě docela dost lidí. Měli jsme namířeno na most Ponte di Rialto, kde jsem si pamatovala množství všelijakých obchůdků. Když jsme sem ale došli, tak všechno bylo zavřeno, takže jsme se prošli jen prázným mostem a pak pokračovali po šipkách směr nádraží. Občas to bylo pěkně zapadlými neosvětlenými uličkami, tak trochu ve stylu Foglarových Stínadel. Neustále odbočování uličkami vpravo a vlevo už Jarku zrovna moc nebavilo, ale to asi i hlavně kvůli unavě z cestování a dopoledního chození. Tomáš naopak měl z nočních Benátek docela zážitek, říkal, že se mu líbí více než ve dne, hlavně teda kvůli tomu, že už nebylo všude tolik lidí. Domů jsme došli asi kolem půl desáté, dali si spršku a zalehli. Ještě než jsme odcházeli na večerní oblídku, seznámili jsme se s naším spolubydlícím Nicolasem z Berlína, který se tady taky ubytoval a když jsme se vrátili z procházky, tak tady měl na návštěvě nějaké kamarády.

Ráno jsme vstávali docela pozdě, až kolem půl deváté. Budíček jsme měli ale už daleko dříve, protože v uličce před naším oknem bylo docela rušno, hlavně debatu místních Italek z oken protilehlých domů nebylo možné přeslechnout. V noci jsme také moc dobře nespali, teda tím myslím sebe s Tomášem, to protože nás otravovali komáři, ale jinak jsme se kupodivu na jedné posteli vůbec nemačkali. V době, kdy jsme snídali (vše nám bylo k dispozici v lednicče a kuchyni), se objevil opět i pan domácí a jeho sestra, kteří se pustili do úklidu a přitom stále něco řešili. Po snídani jsme se sbalili, rozloučili a vyfotili s panem domácím a před jedenáctou vyrazili zase do města. I když jsme už večer odjížděli, mohli jsme si tu ještě nechat naše věci, ale říkali jsme si, že už se nám sem asi nebude chtít vracet a že si věci necháme ve skřínkách na nádraží. Když jsme přijížděli, tak jsem si jich všimla, tak jsme mysleli, že si je dáme tam, i když jsme teda nevěděli, kolik to bude stát. Na nádraží jsme ale byli nemile překvapeni, zjistili jsem totiž, že skříňky jsou nefunkční a že funguje jenom úschovna v hale. Před ní ale byla řada jako by tam dávali něco zadarmo, což teda nebyla pravda ani náhodou, protože skoro 4 eura za 1 batoh na 6h nebyla zrovna lidová cena. Takže batohy jsme si nakonec nechali a i s nimi si to namířili ještě jednou zdolávat mosty a uličky Benátek.

My jsme s Tomášem měli v plánu kešku a protože ta byla až na druhém konci, tak jsme se rozhodli, že si tam zajedeme zdejším vodním autobusem tzv. vaporetti a pak se budeme pomalu vracet směr nádraží. Danek s Jarkou nakonec jeli taky, tak jsem si poprvé prohlédla kanál i přímo z kanálu. A s Jarkou jsme neprohlíželi jenom kanál, ale i našeho mladého italského "průvodčího". Jízdné na jakoukoliv vzdálenost stálo 5 Euro, v našem případě jsme si po asi půl hodinové jízdě vystoupili asi 2 zastávky před ostrovem Lido a nedaleko zdejšího parčíku si dali rozchod. Já a Tomáš jsme si šli přes park a dále po nábřeží pro kešku. Po procházce úzkými uličkami s minimem míst k odpočinku to bylo zase něco uplně jiného, tolik zeleně a laviček. Kešku jsme díky nápovědě našli hned a vydali se směrem zpátky do centra. Zastavili jsme se u mostu Ponte dei Sospiri, který spojuje Dóžecí palác s někdejším vězením, nechvalně známým jako olověné komory. Jeho přízvisko - Most vzdechů - odráží dávné nářky odsouzenců, kteří po něm přecházeli do svých cel. V jedné ze zdejších malých kobek bez oken si v minulosti odpykával svůj trest sám Giacomo Casanova. Nikam jsme nespěchali, vždycky když byla příležitost, tak jsme si na chvilku někde sedli. Při cestě jsme si našli ještě jednu kešku, tentokrát virtuální, což znamenalo najít a vyfotit se u jedné budovy. To by za normálních okolností nebylo nic těžkého, ale v uličkách mezi vysokými budovami, kde si signál dělal co chtěl a kdykoliv nám šipka ukazovala směrem vpřed, narazili jsme na kanál, samozřejmě bez mostu. Na nádraží jsme tímhle šnečím tempem dorazili asi někdy kolem pěti. Při cestě na nádraží jsme to vzali i přes autobusové nádraží na Piazzale Roma, kde jsme v jeho blízkosti narazili na zajímavé místo v podobě křižovatky mostů a kanálů. Když jsme dorazili k nádraží, sedli jsme si na schody kostela naproti nádražní budovy a chvilku tady seděli a sledovali čilý ruch v okolí. Protože ale začalo poprchávat a i když jsme byli vybaveni deštníkem (v Benátkách nalezeným), rozhodli jsme se nakonec jít už do haly.

Sraz jsme tady sice měli dohodnutý až na sedm, když jsme se ale blížili k našemu nástupišti, Danek s Jarkou už tady byli. Tak jsme si k nim přisedli a necelé tři hodiny do našeho odjezdu jsme si krátili tím, že vždycky jedni hlídali a druzí šli korzovat. Zpestřením našeho čekání bylo to, že jsme měli jedinečnou možnost vidět legendární Orient Express. Tento vlak jezdí trasu Benátky-Vídeň-Praha-Frankfurt-Paříž-Londýn celkem čtyřikrát do roka a veškerý komfort tohoto vlaku si můžete užít za "pouhých" 70 000 Kč pro jednu osobu. No kdo by nejel, že?

Vlak nám přistavili asi hoďku před odjezdem, ambiciózní průvodce vlaku nás tam ale pustil až půl hodiny před odjezdem, navíc pak měl ještě docela zmatky s označením vagónu, no docela zmatkář, ale nakonec jsme se našich míst dočkali a dokonce jsme ani nemuseli nijak řešit, že jízdenku máme z Mestre a nastupuje už tady. V kupéčku jsme si mysleli, že bychom mohli být sami, při cestě do Benátek byla totiž polovina kupéček prázdna, ale hned po chvilce nám bylo jasné, že to se při cestě z Benátek konat nebude, protože vlak se rychle zaplnil a v kupéčku jsme byli při odjezdu v pěti a v Mestre už v šesti. Jedním naším spoluspáčem byl český důchodce železničář, docela upovídaný a trošku týpek "všude jsem byl, všechno jsem viděl":-). V Mestre pak přistoupil nějaký cizinec, nebyl to ale Ital a jel taky jenom do Salzburgu. Protože už bylo docela dost hodin a málo místa, brzo jsme zalehli, Danek s Jarkou dole a já s Tomášem pod střechou. A tam jsme to měli vzhledem k obsazenosti kupéčka v poho a pěkně se nám tam lebedilo. Jedinou vadou na kráse při zpáteční cestě byl náš důchodce železničář a jeho intenzivní chrápání, díky kterému jsme se více moc nevyspali. Do Prahy jsme dorazili načas, chvilku po jedenácté a do odjezdu směr Hradec jsme dokoupili ještě nějaké jídlo a ve 12 už stepovali na nástupišti a čekali na vlak. Ten byl docela plný, ale místečko jsme si našli a většinu cestu díky probdělé noci prospali. Bylo ale docela teplo, přes okno na nás svítilo sluníčko, tak ta cesta byla docela náročná. Aspoň jsme měli ale štěstí v HK, že nám hned jel bus na Slezské, tak jsme byli už po druhé na bytě, dali si spršku, sbalili se a vyrazili do Sparu na jídlo a kolem čtyř už jsme se loučili s Dankem a Jarkou, které čekala ještě cesta na Moravu.

Nás už pak čekala doma jenom sprška a odpočívání a večer brzo pod peřinu, protože ráno se opět konala cesta do práce. A moje dojmy z našeho výletu? Benátky mě nezklamaly a byla jsem ráda, že jsem se tam zase podívala. Všechno jsem teď taky jsem vnímala mnohem více, než když jsem tam byla jako malá a teď když to tady sepisuji a listuji v průvodci, mám zase chuť se tam zajet ještě někdy podívat. Tak snad se to ještě někdy podaří. Tak chiao italiano!!