Manuela
a Tomáš Tomáš Manuela

Google
Počasí
TV program SMSOskar Centrum.cz

Žďárské vrchy, 28.-30.7.2006

Tak jsem jednou zase dostala nápad, že bychom si mohli zajet někam na výlet a protože se mi ten nápad hodně zalíbil, tak jsem ho začala hned realizovat. Prvním a nejdůležitějším krokem bylo určit cíl. Jednoznačným kritériem pro výběr "kam" se vydáme bylo to, abychom nemuseli příliš daleko od Hradce, aby to bylo někde, kde to neznáme a neméně důležitou podmínkou bylo také to, aby se dané místo vyzačovalo dostatečnou promořeností keškami. Po prohlédnutí cachemapy bylo brzo rozhodnuto. Jednoznačným favoritem se staly Žďárské vrchy. Teď už jenom stačilo najít nějaké ubytování a mohlo se jet. Po chvilce surfování na netu mi padl do oka Hotel pod Žákovou horou, kde jsem nám po internetu zamluvila ubytování a už se nemohla dočkat pátku. Protože jsem si ale vymyslela, že si na tento víkend vezmeme s sebou i naše kola, a to ne tak, že tam na nich došlapeme, ale tak, že si je s sebou povezeme, museli jsme ještě před odjezdem vybavit naše auti k tomu potřebným vybavením. Moc dlouho jsme nevybírali a koupili první nosiče, na které jsme narazili a protože to bylo den před našim odjezdem, ještě ten den jsme je montovali. Že to bude záležitost až do pozdních nočních hodin jsme netušili, ale montáž na cestě před panelákem, nedostatečné vybavení potřebným nářadím a chybějící centimetry jednoho z rádoby montážníků (mě) byly zkrátka faktory, díky kterým se to holt trošku protáhlo. V den našeho odjezdu už stačilo "jen" naložit kola a mohli jsme vyrazit.

Do Herálce, vesnice, kde jsme byli ubytováni, jsme dorazili kolem pěti odpoledne. Celou cestu řídil Tomáš a během cesty jsme asi 4x zastavovali a průběžně kontrolovali stav našich kol, protože při montáži nám chybělo to správné vybavení na pořádné utažení, takže jsme to raději kontrolovali. Naštěstí jsme jen s jedním ztraceným šroubkem, který naštěstí neměl zásadní vliv na funkčnost nosného zařízení. Hned co jsme se ubytovali v našem dvoulužkovém pokoji (svými rozměry tak trošku připomínal náš hradecký byt), dali jsme si spršku a vyrazili ještě na malou podvečerní vyjížďku, jak jinak než pro první kešky. Kdybychom tušili, jak se při cestě za nimi zapotíme, asi bychom si ji nechali až na druhý den. První byla sice vzdálena asi jen 1,5 km od hotelu, ale pěkně na kopečku a i když píšou, že Vysočina je mírně zvlněná, tak i to "mírné" zvlnění bylo teda docela znát. Když jsme si vyzvedávali druhou kešku, která byla taky na kopci (naštěstí z nich byl vždycky pěkný rozhled, takže ta námaha byla aspoň něčím odměněna), tak se začalo nějak mračit a vypadalo to na bouřku, tak jsme se moc nezdržovali a vyrazili zpátky na hotel. Museli jsme si sice asi v půlce cesty hledat správný směr pomocí GPSky a i když to chvílemi vypadalo, že jsme, ani nevíme kde, nakonec jsme našli. Na hotel jsme dojeli asi kolem půl osmé, dali si spršku a zašli si do hotelové restaurace na večeři. A protože jsme byli už unaveni, zalezli jsme pod peřinu a docela rychle odpadli.

V sobotu ráno mě asi v šest hodin probudilo bubnování deště. Hned co jsem zjistila, že se mi to nezdá, ale že to je doopravdy, tak mi nezbývalo než si opět (bývá to totiž skoro pravidlem) povzdechnout nad skutečností, že zase když jsem vybrala termín výletu já, tak bude pršet. V těch šest to opravdu vypadalo, že pršet bude celý den, tak jsem se zkoušela modlit a prosila andělíčky a všechny svaté, aby t otam nějak zařídili, jenom ať přestane pršet. Nevím, jestli to tam nakonec nějak domluvili, ale ono nakonec naštěstí pršet přestalo a tak po snídani na pokoji (domácí buchta) jsme osedlali kola a vyrazili k prvnímu cíli. No a ten nám dal hned zabrat, zase kopec, navíc část cesty po turistické cestě přes kořeny a kameny, takže čtyři kilometry jsme zdolávali skoro hodinu. Ale nakonec jsme zdolali a dorazili na Devět skal a po odlovení první kešky jsme se už jenom kochali zdejšími skalami, kde k našemu úžasu nebylo ani živáčka, takže jsme se tam pěkně vychutnali. Cesta k další kešce už byla naštěstí pohodovější, nicméně výstup přímo k cíli byl zase přes les a kořeny, tak jsme kola přimkli za pařezem v lese a vyšlápli jsme si to přímo ke kešce pěšky. Opět byla na moc pěkném místě na Lisovské skále a dokonce v ní byl travelbug = voják s "pinďourem" :)), kterého jsme si samozřejmě vzali:-) Jediným nepříjemným zjištěním tady u kešky bylo, že nám v GPSce docházela šťáva a netušili jsme, kolik nám ještě vydrží. Trošku nás to rozladilo a já jsem si samozřejmě neodpustila poznámku o tom, kdo že to měl před odjezdem zajistit bezvadný stav veškeré techniky.


A je snad jasné, že jsme při tom neměla na mysli sebe:-)). Ale rozladění brzo přešlo a my se vydali dále, zase po docela příjemné cestě i pro kola a asi po 5 km dorazili k dalšímu cíli = Dráteničky. Je to horolezecká stěna, takže u ní bylo docela živo a při odlovu kešky jsme tak byli v neustálem střehu, jestli se někdo neblíží. I tady jsme našli travelbuga = beruška a taky jsme si ho vzali. Dalším cílem byla Malinská skála, která byla asi jenom kilometr vzdálená, ale zase strmě po kamenech a kořenech do kopce, takže kola zase zůstala za stromem v lese a my si to vyšlápnuli pěšky. Při hledání místa nám definitivně klekla GPSka a protože jsme s sebou neměli ani nápovědu (ta zůstala na kole), tak tady jsme uspěšný odlov neslavili, ale už nám to bylo jedno. Původně jsme si mysleli, že ještě pojedeme dále, ale protože jsme už neměli GPSku, tak jsme to otočili a jeli zpátky na hotel, což bylo asi 10 km. Půlka cesty vedla zase do kopce,Tomáš už toho měl plné kecky, nějak se necítil a tak jsem si chvilkemi vyčítala, že jsem si ten výlet vymyslel. Na hotel jsme dojeli někdy kolem jedné, dali si spršku,zapsali kešky, podívali se na zápisky u námi založených kešek (někdo našel Kotvici i Na Mlyně a všechny ve Sudénce) a kolem tří jsme se hodili do gala a teď už s našim zeleným miláčkem jsme si ještě zajeli do Ždáru na Zelenou Horu. Tady to bylo docela na pohodu, prohlédli jsme si okolí zámku? a zašli na Zelenou Horu a nedaleko od ní jsme si našli i kešku. Měli jsme namířeno ještě na další, ale začalo pršet, tak jsme jeli zpátky do hotelu. Tady jsme si zase dali spršku, zašli na večeři, po které jsme se ještě chtěli jít trošku projít. Zase ale začalo pršet, tak jsme procházku zrušili, zalezli do peřin a velmi brzo usnuli.

V neděli jsme vstávali kolem sedmi, pomalu sbalili, zašli na snídani a po ní už plně naloženi vyrazili s autíčkem směr HK. Nebylo to ale nejkratší cestou, ale zase po keškách, takže ve výsledku nám to po dojetí do HK dalo 170 km a 9 kešek. Při odlovu té poslední už jsme toho sice měli plné kecky a Tomáš se už dokonce odmítal fotit a udělat si společné foto na památku naši jubilejní padesáté:-)Ale i když jsme už hlavně ke konci toho měli dost, byl to hezky strávený den, kdy jsme poznali nejen zajímavá místa, ale užili si i nejeden nevšední zážitek.

Hned první nás čekal při odlovu kešky "U mamuta", kde jsme se potkali se Staniolem....geokešerem, který založil všechny kešky, které jsme si našli předchozí den. Tak jsme mu mohli osobně poděkovat a trošku si popovídali a hned jsme měli lepší náladu. Tu nám totiž mírně zkazily různé objíždky a zákazy vjezdu, které nám kazily některé naše geoplány.

Další zastávku jsme pak měli u Žizkovy mohyly. To bylo naprosto pohodová keška, taková, kdy člověk zastaví auto ve stínku, udělá pár kroku určeným směrem a keška je jeho. Pohodovost téhle kešky byla ale trošku okořeněná ztrátou Tomášova PDA (ten kapesní počítač, co potřebujeme k hledání kešek). Tomášovi totiž nepozorovaně vypadnul, když fotil mohylu, ale naštěstí jsme ho rychle našli a Tomášův tep se tak zase mohl vrátit do normálu.

Od "Žižky" jsme pak jeli do Havlíčkové Borové pro kešku u borovského kostelíčku. Zase jsme se trošku zadýchali, bo kostelík byl teda pěkně na kopci, ale keška byla nalezená hned a navíc tady byl pěkný výhled a příjemně tu foukalo, což bylo v docela teplém počasí více než příjemné. Další keškou byly "Tři kříze" v obci Krucemburk, než jsme tam ovšem dojeli, zastavili jsme se ještě v jednom motorestu na oběd. Při logování "u křížů" jsme si oba pokřtii oblečení...Tomáš si sedl na nějaký hřib a tak měl na zadku mokrý flek, já po zvednutí ze země zase zjistila, že mám ná své "drahé" sukni fialový flek. Naštěstí šel vyprat. Když jsme se od této kešky (mimochodem zase na kopci) vraceli k autu, už jsme zahlédli další geovýpravu, která mířila nahoru.

Další keška v pořadí se jmenovala "U vany", bylo to nějaké místo u potoka, po kterém si to jenom tak mašíroval zástup kačen. Opravdu nevšední podívaná. Bohužel místo k parkování bylo asi tak půl kilometru daleko a protože už jsme toho začínali mít dost a bylo už i dost hodin, snažili jsme se zastavit co nejblíže. Jenže na nejblížším místě nebylo na cestě vhodné místo k parkování, tak jsme zajeli na nějakou lesní cestu. Vjezd na ní ale trošku potrápil naše auti, byl tam totiž takový menší příkopek, kde auti chytlo předkem. No nakonec kromě trochy nabrané hlíny a trávy to ustálo bez úhony a my po odlovení kešky pokračovali dále a to na hrad Košumberk. Chvilku trvalo, než jsme na místo dorazili, protože jsem navigovala já a nějak jsem asi zrovna úplně nepochopila značení v mapě, takže jsem trošku bloudili, ale nakonec našli. A našli jsme i kešku, bohužel hrad už jsme stihli po zavíračce, tak jsme jenom dotáhli nosiče kol a frčeli dále, na "Poklonu u Střemošic". To byl takový sloup na kopci a v kešce, kterou jsme tady našli byl i její strážce, se kterým jsme se měli vyfotit my nebo naši GPSku, že prý nám to přinese štěstí v dalším hledání. Tak jsme se vyfotili a šup do auta a už značně unaveni zamířili k naší poslední kešce....na Nové Hrady. Tady to bylo zase do kopce, navíc už nám zase docházela šťáva v přístroji, tak to Tomáš vzal rychlejším tempem, já v závěsu za ním, což mělo za následek, že jsme se v značně nepřehledném terénu chvilku naháněli, ale nakonec jsme našli sebe i kešku, byli poškrábani a došlehaní, Tomášovi jsme objevila klíště, ale jinak šťastní, že poslední keška dnešního dne je úspěšně za námi. Pak jsme se ještě skočili podívat na místní zámek, označovaný jako "Malý Schonbrun" nebo "Česke Versailles", a pak už konečně směr HK, kam jsme se už oba hóóódně těšili. U auta jsme si ještě střihli o to, kdo bude řídit (do té doby jsme se vždycky od kešky ke kešce střidali), ale když se nám ani po asi 8 střihnutích (kámen, nůžky, papír) při kterých jsme vždycky dali oba to stejné stále nedařilo určit vítěze (ten měl totiž řídit), tak za volant nakonec dobrovolně sedl Tomáš a zbývajících asi 50 km, které nám scházeli do HK odřídil on. Do HK jsme dojeli něco před osmou, naštěstí jsme našli poblíž baráku volné místo na zaparkování, tak už jsme jenom sundali kola a z posledních sil je spolu s batohy vytáhli do bytu a padli za vlast:-)

Víkend to byl teda oproti plánu hodně náročný, ale zase ty zážitky za to stály a nenudili jsme se. I v hotelu jsme byli spokojeni, byl tam přijemný personál a tak se tam třeba někdy ještě vypravíme. Bo neodlovných kešek v okolí máme ještě pořád dost:-) No a to je asi tak v kostce všechno o našem víkendu.