Manuela
a Tomáš Tomáš Manuela

Google
Počasí
TV program SMSOskar Centrum.cz

16. 7. 2007 - V období od 5. do 14. 7. jsme byli hosty vojenské zotavovny Ovčárna, kde jsme strávili naši letošní dovolenou. Přijeli jsme z ní docela odpočinutí. Zásluhu na tom má určitě počasí, které se na nás střídavě usmívalo a mračilo. Zkrátka bylo takové, na jaké jsme z minulých let zvyklí. A přece bylo i trošku jiné... poprvé nám padaly i kroupy:-). To jsme naštěstí ale byli v hotelu, kde jsme využívali např. bazén a vířivku. A když bylo hezky, tak jsme stihli navštívit skoro všechna místa, kam jsme zavítat chtěli. Takže v porovnáním s nynějšími vedry to bylo počasí ideální. Měli jsme sebou i kola, ale ty nakonec skoro jen odpočívaly v lyžárně.

V první den naší dovči jsme řešili jen jeden problém a to bylo povolení k parkování u Ovčárny. Nějak jsem si nepřečetl všechny instrukce, které jsem si přečíst měl a tak musel operativně z Hvězdy řešit tuto věc. Na hvězdu jsme dorazili něco kolem půl jedné, ale protože výjezd nahoru probíhá kyvadlově v každou celou hodinu, měli jsme dost času ještě vše zařídit a zaplatit (pro nás, jako hosty Ovčárny 30,- Kč na den, pro ostatní 180,-). Po výjezdu nahoru jsme se ubytovali. Měli jsme z fotek nějakou předběžnou představu o tom, jak to tam bude asi vypadat. Bohužel jsme dostali takový hrozně malinký pokojík, kde nešly dát ani postele k sobě. Zato koupelna byla obrovská a tady nám to přišlo jako velké plýtvání místem. Po nastěhování jsme stihli i oběd, který se vydával do dvou. Měli jsme tento pobyt totiž zajištěn s plnou penzí, což občas bylo spíše k zlosti. Plánovali jsme ráno vyjít a večer se vrátit a oběd na hotelu do tohoto plánu moc nezapadal. Za něj jsme sice dostali studený balíček, ale nevím, kdo by byl spokojen s velkou vepřovou konzervou, dvěma krajíčky chleba a jedním fruikem nebo 2 rohlíky, 10 deky herkulesa, taveného sýra a jak jinak než fruika. Zejména zmiňovaný herkules se nám po dvou dnech řádně přejedl, takže další dny už jsme si balíčky nebrali a buď jsme oběd stihli, nebo nám propadnul. Ovčárna si cenu oběda cenila od normálního člověka na 190 Kč a tento balíček se k této sumě ani nepřibližoval. Dokonce se tam postupně mezi spoluubytovanými objevovaly známky rebélie a musela se tato situace řešit s vedením hotelu. Výsledkem bylo, že zhruba v polovině pobytu přibyl k balíčku číslo 1 a 2 ještě balíček č.3 vylepšený o jednu tatranku :-) Trošku nevychytané bylo i podávání jídla formou rautového pultu, což znamenalo, že si člověk mohl vybírat z nabídky asi třech jídel a libovolně kombinovat s přílohou a dalšími pochutinami. Takže zdánlivě si nebylo nač stěžovat, ale i tady se našlo jedno ale. A to sice fakt, že některá "atraktivnější" jídla byla brzy rozebrána a na později příchozí už se nedostalo. Takže není divu, že se před otvíračkou tvořila před jídelnou vždycky dlouhá fronta. Dalším překvapením pro nás byl i fakt, že všechny nápoje v průběhu oběda i večeře jsme si museli zvlášť objednávat a platit a vzhledem k tomu, že se do jídelny vždycky nahrnulo najednou 20-30 lidí, čísníci občas nestíhali a vytouženého nápoje jsme se několikrát dočkali, až když už jsme byli po jídle. Všechno jsme to ale brali s nadhledem a vždy se nad tím jenom pousmáli a říkali si, že když už nic jiného, tak aspoň to nádobí po obědě nemusíme mýt:-) Odpoledne se pak ve vestibulu konalo ještě setkání s panem ředitelem Julínkem, který se nám pochlubil svým skvělým zařízením a dal několik rad a představil nám i pana programového referenta, se kterým jsme mohli absolvovat dle vyvěšeného rozpisu absolvovat několik vycházek po okolí.

Páteční ráno nás přivítalo bubnováním deště na střechu a protože to vypadalo, že to aspoň nahoře vydrží celý den, tak jsme se rozhodli (nebo spíš počasí rozhodlo za nás), že si zalezeme pod peřinu a budeme si celý den pěkně relaxovat. K té relaxaci jsme si vzali do postele své počítačky, já jsem se snažila stvořit nějaké to naše svatební oznámení a Tomáš si mohl nerušeně rozehrát jednu ze svých válečných herních strategií :-).

V sobotu už jsme ale lenošit nechtěli a tak jsme si naplánovali výlet do Karlovy Studánky. Vzali jsme to kolem Barborky dolů po modré a skoro celou cestu jsme šli sami a na protijdoucí davy narazili,až když jsme se modrá spojila se žlutou. Do Karlovy Studánky jsme dorazili asi po hodince a půl a to už nás tady u Hvězdy čekali výletníci ze Šumperka. Chvilku jsme s nimi pobyli, pak se rozloučili a vydali jsme se zpátky na Ovčárnu. Nahoru jsme to tentokrát vzali po žluté a prošli si tak celou naučnou stezku Bílé Opavy. Cesta byla místy docela náročná a klouzavá a my jsme byli rádi, že ji jdeme nahoru a ne dolu, což by bylo místy tak říkajíc o ústa. Na Ovčárnu jsme dorazili něco po třetí, dali si spršku a do času večeře už jenom odpočívali. Po večeři jsme si pak byli ještě vyzkoušet zdejší vířivku. No nebylo to nepříjemné, ale na mě trošku moc teplá voda, takže jsem se po té čtvrt hoďce v ní strávené cítila ještě více unavená než předtím.

Neděle byla navzdory svému jménu nejaktivnějším dnem naší dovolené. Už od rána byla obloha jako vymalovaná a my jsme poprvé viděli, že na tom kopci, na který se každý den díváme z jídelny, ten 145 metrů vysoký vysílač opravdu stojí:-) Hned po snídani, vybavení balíčkem č.1 jsme se vydali pokořit nejvyšší vrchol Moravy a Slezska. Ten jsme zdolali asi za hodinku a cestou jsme si odlovili i naši první jesenickou kešku. U vysílače to ale pěkně foukalo, tak jen co jsme se pokochali rozhledy do okolí, vydali jsme se na cestu zpátky. To už proti nám ale proudily davy lidí a my mezi nimi narazili i na jedny známe. Po sestupu z Pradědu jsme si udělali malou mezizastávku na pokoji a kolem půl jedenácté se už vydávali na naši plánovanou hřebenovku. Vydali jsme se po červené přes Vysokou holi k Jelení Studánce. Po počátečním stoupání kolem Petrových kamenů, známých jako místo čarodějnických sletů, jsme pokořili nejvyšší bod této naší hřebenovky - Vysoko holi. Ta prý byla za 2. světové války určena němci jako místo pro zbudování armádního letiště. Nyní se zde nachází jen někdejší hraniční kámen a stará trafostanice. Pak už nás už čekala docela příjemná procházka bez výraznějšího stoupání. Trochu nepříjemný byl jenom silný vítr, který nás na chvilku přinutil nasadit kapuce a přeměnil nás v polárníky. No a protože byl zrovna i čas oběda, sedli jsme si do závětří a pochutnali si na naši vyfasované vepřové konzervě:-) Od rozcestníku u Jelení studánky jsme se pak vydali po mírně se svažující cestě k bývalé chatě Alfrédka a to už jsme zase pomalu odkládali jednotlivé kousky oblečení, protože jsme se z hřebene dostali opět mezi stromy, kde už tolik nefoukalo. Celou cestu sestupu, což byly asi 3 km, se nám pod nohama pletli mravenci a že jich tady teda bylo! No ne nadarmo se další etapa naší cesty jmenovala Mravencovka:-) U bývalé chaty Alfrédka jsme si v bufetu dali pravou nefalšovanou čepovanou kofolu a posilněni tímto energetickým nápojem se vydali dále po zelené přes již zmiňovanou Mravencovku na horní konec Karlova. Tady jsmese napojili na modré značení a podél říčky Moravice stoupali až do Velkého kotle. Po této cestě je i naučná stezka, ale vzhledem k tomu, že začínala až skoro pod vrcholem a my už jsme toho měli za celý den až až, tak ani nějak nevíme, o čem nás to poučovala. Ale asi o okolní přírodě :-) Z Velkého kotle nás pak čekalo závěrečné prudké stoupání, za které jsme byli ale odměněni nádhernými výhledy a po sestupu zpátky na Ovčárnu i zaslouženo večeří a postelí :-) A do té jsme se po těch skoro třiceti kilometrech už opravdu těšili.

Za zvlněnou studenou frontou, která v noci přešla přes naše území, k nám proudí chladnější a vlhký vzduch od severozápadu. Zataženo až oblačno s občasným deštěm nebo přeháňkami, ojediněle bouřkami. Nejvyšší teploty 15 až 19 °C, v 1000 m na horách kolem 11 °C. Mírný západní až severozápadní vítr 2 až 6 m/s... aneb začátek nového týdne nám co do předpovědi počasí nesliboval nic extrovního. A tak jsme si žádné velké plány nedělali a o tom, co podnikneme nebo nepodnikneme jsme se rozhodovali se až podle momentální nálady.

Na pondělí jsme ale měli již objednaný obědový balíček a ten se nám na pokoji jíst nechtělo, tak jsme se vydali k Bruntálu odlovit si nějaké kešky. Byly na místech dřívějších sopek a místa to byla hodně zajímavá. Počasí nám přitom docela přálo a i když v rádiu skoro na minutu přesně ohlašovali začátek bouřky, my jsme se žádné nedočkali. Zato jsme si našli 2 kešky, prošli se lipovou alejí na Uhlířský vrch a vše to završili zastávkou v Kauflandu. Na dovolenou jsme totiž vyjeli bez předchozího předzásobeni čokoládami a chipsy a jinými radostmi a nahoře na Ovčárně žádný obchod nebyl a nabídka na recepci nás cenově ani výběrem příliš neuspokojovala:-) Takže dneska jsme to všechno dohnali a já si navíc jako bonus koupila melouna, se kterým jsem si vystačila ještě další 3 dny a chvilky s melounem na okně nebo v posteli jsem si opravdu labužnicky vychutnávala. Po návratu z našeho výletu už nás čekala jenom večeře a po ní naše první plavání. Na hodinu jsme měli sami pro sebe k dispozici osmimetrový bazén s protiproudem a řádně jsme se tam vyblbli a odcházeli z něho unaveni jako po nedělní túře.

Úterý bude nejchladnější a nejdeštivější den tohoto pracovního týdne. Teploty se zastaví na 20 stupních, bude oblačno až zataženo s deštěm nebo přeháňkami, ojediněle bouřky. V horských oblastech se ještě k nevlídenému charakteru počasí přidávají silné ranní mlhy, takže meteorologové rozhodně procházky po horských hřebenech dnes nedoporučují. Takže co podnikneme, když procházku po kopcích nám odborníci nedoporučují? Na pokoji sedět nebudeme a tak se jedeme podívat do jeskyně Na Pomezí, tady na nás určitě pršet nebude. :-) K jeskyni ležící u obce Lipová-Lázně nedaleko města Jeseník jsme dorazili někdy před půl jedenáctou a za necelých 20 minut už jsme se vydávali s naší skupinku do podzemí, projít se labyrintem této jeskyně - největším jeskyním systémem v ČR vzniklým rozpouštěním mramoru, tedy krystalického vápence. Podzemní procházka dlouhá 530m trvala asi 45 minut a protože jsme si zaplatili i vstupenku pro foťák (30,- Kč), mohli jsme si tu nádheru všude okolo i vyfotit. A přestože dotýkati se krápníku jest přísně zakázáno, my jsme to u tzv. kamenného srdce měli povoleno. Kdo se ho prý dotkne, tomu se do roka splní jeho přání... tak uvidíme. Po prohlídce jeskyně jsme pak opět nasedli do našeho zeleného přibližovadla a vydali se směrem Lázně Jeseník. To už se blížilo poledne, a tak jsme si na parkovišti dali malou svačinku a po ní vyrazili na prohlídku tohoto malého lázeňského městečka. Prohlídku jsme si zpestřili nálezem originálně ukryté kešky - v ptačí budce, zastavili se v hlavním lázeňském sanatoriu a protože se nám pak nějak rozpršelo (meteorologům to zkrátka vyšlo), vydali jsme se zpátky na Ovčárnu.

Ve středu jsme usoudili, že už jsme toho zvládli docela dost a že je na čase si zase trošku zarelaxovat. Venku to vypadalo stejně všelijak, každou chvilku přeháňka, tak jsme se uvelebili v postýlce a kromě odběhnutí na oběd jsme v ní byli skoro celý den. Ale ani tento, zdánlivě prolenošený den, nebyl bez zážitků. O vzrůšo se nám postaraly kroupy, které dobrou čtvrt hodinu bubnovaly o střechu. Navečer se pak docela vyčasilo a vykouklo i sluníčko, a tak jsme si po večeři udělali ještě malou procházku nad Ovčárnu. Po asi hodince na čerstvém vzdoušku jsme pak už zase spěchali zpátky na pokojík. Na programu jsme totiž měli naše oblíbené seriály - Simponovi a Horákovi.

Jako v Rákosníčkovi - za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál - tak vypadalo čtvrteční ráno. A nakonec to nebylo jenom ráno, ale celý den a tak jsme si zopakovali relaxační program předchozího dne. Tentokrát jsem si ho zpestřili sledování filmů s nabídky naší počítačové videotéky. Chtěla jsem nějakou oddychovku a z toho, co nabízelo naše velkokapacitní přenosné medium jsme nakonec vybrali filmy, u kterých jsme se s chutí zasmáli i poplakali (no hádejte, kdo asi?:-). Filmově jsme si užívali skoro až do večeře a po ní se pk šli ještě jednou vyřídit do bazénu.

S blížícím se koncem naší dovolené se začalo počasí vylepšovat a tak jsme se pátek třináctého vydali užívat zase do terénu. Nejprve jsme zamířili na Biskupskou kupu - rozhlednu ležící na česko-polské hranici nedaleho Zlatých hor. Tato rozhledna byla postavená v roce 1898 u příležitosti 50 let panování císaře Františka Josefa I. je nejstaší rozhlednou v Jeseníkách a my jsme si jako bonusovku u ní našli taky naši první polskou kešku. Ještě dříve, než jsme zamířili na rozhlednu jsme si udělali malou zastávku u Poutního kostela Panny Marie Pomocné. Původní kostel by za totalitního režimu srovnám se zemí, současný kostel byl znovu vybudován v roce 1995. Další naší plánovanou zastávkou byl Rejvíz. Poblíž jsme byli už v úterý, když jsme si u nedalekého parkoviště vyzvedávali kešku. To nám ale zrovna pršelo a tak na procházku po rezrvaci nedošlo. Dneska nám ale počasí přálo, a tak jsme zaparkovali a vydali jsme se po naučné stezce až k Velmému mechovému jezírku. Díky tomu, že byl pátek, tady nebylo ani moc lidí a po dřevěném chodníčku jsme si vykračovali skoro sami. Když jsme se pak vrátili na parkoviště, zašli jsme se ještě podívat do místní hospody na pověstné vyřezávané židle a já se tu k mému překvapení potkala s mojí spolužačkou z gymplu, která trávila s celou rodinkou dovolenou ve Velkých Losinách.

Z Rejvízu jsme si to pak zamířili na další rozhlednu. Tentokrát na Zlatý Chlum u Jeseníku. Autíčkem jsme dojeli skoro až pod vrchol, na parkoviště u Čertových kamenů. Odtud to bylo na rozhlednu už jenom něco přes kilometr, ale převýšení, které jsme museli zdolat nakonec udělalo z kilometru docela pěknou zabíračku. Za ten výhled z rozhledny to ale stálo a jako odměnu za náročný výstup jsme si tady našli i další kešku. Z kopce dolů už to šlo samo a před odjezdem směr Ovčárna jsme si ještě odskočili na skalní vyhlídku, která byla jenom kousek od našeho zaparkovaného autíka. Odlovili jsme si tady i další kešku, naši poslední jesenickou. A pak už jsme se vydali směr Ovčárna, ještě s malou zastávkou v Jeseníku u Vodní tvrze. Na pokoj jsme dorazili krátce po páté a to už bylo jenom na spršku a večeři.

A je tady sobota a protože všechno jednou končí, končí i naše dovolená. Ráno se budíme už po šesté a balíme a ještě před snídaní máme naložené batohy i kola. A tak jen co si dopřejeme poslední vydatnou snídani a vyzvedneme si odjezdové balíčky, nasedáme do auta a jede se domů. Po cestě se ještě stavujeme u Rešovských vodopádů. Díky tomu, že jsme vyrazili docela brzo, byli jsme tady první, a tak jsme si to tady mohli pěkně vychutnat bez davu turistů, no prostě parádička. Asi dvoukilometrová cesta od parkoviště k vodopádům byla celá z kopce, takže ta zpáteční nás zase stála nejednu vypocenou kapku potu. A nebylo se co divit, na sobotu totiž hlásili tropických 33 a už to bylo pěkně znát. Naštěstí byla u parkoviště strategicky umístěna malá občerstvovna, tak jsme si tady dali náš oblíbený točený energodrink Alofok aneb když ji miluješ, není co řešit:-). Pak už jsme zase nasedli do autíčka, teď už řádně vyhřátého a hurá domů - na Moravu. Do Hradce se nám v tom horku moc nechtělo a zbytek víkendu jsme se rozhodli strávit ve Studénce. Mysleli jsme si, že už tam dorazíme bez zastávky, ale nakonec jsme si dali ještě malé mezipřistání v arboteru v Nových Dvorech u Opavy. Nebylo tady sice moc rozkvetlo jako bývá na jaře, ale i tak tady bylo příjemně a my si tady udělali ještě pár posledních dovolenkových fotek. Naši dovolenou jsme pak zakončili večerní zahradní grilovačkou a příjemně unaveni, plní zážitků a dojmů z nových míst, po deseti dnech opět uléhali oba do jedné postýlky:-).