Ondřejníky, 14.1.2006

Když jsme se v sobotu ráno probouzeli a viděli za oknem pošmourné a nevlídné lednové ráno, moc se nám z vyhřátého pelíšku nechtělo a docela dobře jsme si v tu chvíli dovedli představit, že bychom v něm strávili celou sobotu. Když jsme se pak ale z pod peřin dívali na "Panorama", náš oblíbený pořad webkamerových přímých přenosů z horských středisek a viděli, že nehezky je jenom v dolinách, padlo rozhodnutí, že si za sluníčkem zajedemem a na nějaký ten kopeček v okolí vylezeme. Ještě chvilku mi sice trvalo, než jsem se překonala a zmobilizovala své rozespalé tělo, ale když už se tak stalo, byli jsme raz dva sbaleni a připraveni na cestu. Ještě předtím jsme si stáhli a vytiskli indicie pro hledání případné "kešky", co kdybychom náhodou na nějakou dostali chuť.
Na cestu jsme se vydali s naší Fabčou, kterou jsme po delší době neježdění do Hradce zase trošku vytáhli do světa. Řidičem byl Tomáš, jakby také ne, když se jelo do Kozlovic. Tady totiž začínala naše pěší výprava. Cesta tam nebyla díky sněhu a náledí zrovna ideální, ale zvládli jsme to a něco po jedenácté jsme už stáli na kozlovickém "náměstí" a v místním konzumu doplňovali zásoby na náš plánovaný výstup. A kam, že jsme to vlastně měli namířeno? Naším cílem bylo pohoří Ondřejník, konkrétně turistická lokalita Solárka.

Původně jsme měli naplánovanou cestu jen ve dvou, nakonec se k nám ale přidal Tomášův brácha Libor a my jsme to jen uvítali. Libor má totiž Onřejníky docela prošlápnuté a tak jsme ho po zásluze jmenovali horským vůdcem naší výpravy. Ještě jsme si kousek popojeli autem na horní konec Kozlovic, zaparkovali tady naše přibližovadlo a plni elánu vyrazili po svých k vrcholu. V údolí bylo ještě nevlídno, ale už po pár metrech stoupání začaly mezi stromy prosvítat sluneční paprsky a posilovaly naši touhu vyšplhat až nahoru.

Naši první zastavkou po poměrně prudkém nástupu byl kozlovický "Areál zdraví", kde jsme si dali první doušky čaje a vyslékli první kousky oblečení. Odtud cesta pokračovala dále strmě do kopce a pro netrénovaného chodce to byla docela zabíračka. Po zdolání tohoto stoupání jsme ale už měli to nejhorší za sebou a pak už jsme se jenom kochali sluníčkem a neskutečně krásnými pohledy do mlhou zalitého udolí. Po asi půlhodinové cestě lesem jsme dorazili k rozcestníku v ondřejnickém sedle, v zimě křižovatka velmi oblíbených běžeckých tras okolo masivu.

My jsme se z rozcestí vydali dále po žluté směrem k asi kilometr vzdálené turistické chatě Ondřejník. Cesta k chatě vedla mírně z kopečka a byla společná s trasou běžkařů, kterých tam ten den bylo opravdu hodně. No a asi po čtvrt hodince jsme byli u cíle, u chaty Ondřejník, 710 m.n.m.

Turistická chata Ondřejník

V místě je kromě chaty Ondřejník take vyhořelé torzo chaty Solárka, vyhořela 28.9.2002 a také kaplička zasvěcená sv. Antonínu, u které se pravidelně každý rok na svátek sv. Antonína koná pouť. Od Kapličky je krásný výhled na dole se rozkládající Frýdlant nad Ostravicí a za ním se zvedající vrcholky Beskyd. Údolí bylo zalité mlhou, ale pohled na majestátnou Lysou horu, která z toho bílého moře vystupovala byla krásnou odměnou za tu námahu při výstupu.

U kapličky jsme si zaměřili naši polohu a po malém čoko občerstvení jsme se pomalu vydali na cestu zpátky. Při ní jsme si ještě dosytosti užili sluníčka, krásné zimní přírody a výhledů. V udolí nás už pak čekala zase jen mlha a sychravo, o to více jsme byli rádi, že jsme se k tomuto dnešnímu výletu odhodlali. Kešku jsme při něm sice žádnou nenašli, ale vlastně jsme ani žádnou nehledali, takže nás to ani nemuselo mrzet a ulovit si tam nějakou půjdeme až ji nebudeme muset vyhrabávat ze sněhu.