a Tomáš Tomáš Manuela
Bornohlm a jižní Švédsko, 11.-23.8.2006
Jako každý rok, i letos jsme přemýšleli a plánovali, co podnikneme s naší dovolenou. Loni jsme si ji
užívali za pecí v Peci pod Snežkou, rok předtím doma a tak jsme si řekli, že je nevyšší čas, abychom se taky zajeli podívat i někam dále.
Chorvatské ani jiné pláže nás kvůli vysoké hustotě turistů nelákají, dovolená na Novém Zélandu či na Islandu jsou
zase docela finančně náročné a tak to mezi našimi kandidáty na dovolenou nakonec vyhrála krásná Skandinávie. Lákalo nás tam mírné klima,
prý příjemní lidé a nádherná příroda.
Dlouhou dobu jsme surfovali po netu a vybírali, s kým se tam vydáme. Nabídek je v současnosti již docela dost, ale zejména to
jsou výpravy turistické. Ty nás také lákaly, ale s ohledem na to, že naše výlety tak nějak přitahují ošklivé počasí, nechtěli jsme se
vydat někam na daleký sever, kde počasí je vždy loterie. Vybrali jsme si poměrně teplé jížní Švédsko a naším společníkem se stala pražská
cestovní kancelář Adventura. Název našeho zájezdu - Bornholm a jižní Švédsko na kolech už dává asi tušit, čeho jsme
si během naší dovolené užívali nejvíce.
Na cestu jsme se vydali v pátek odpoledne a plně naloženou Fabčou (kola, batohy a náš doprovodný tým M+T+M = maminka, tatínek, Markétka) dorazili po zhruba hodině a půl jízdy do Turnova (neplést si s Trutnovem), kde jsme měli být naší cestovkou naloženi. Byli jsme tady asi s hodinovým předstihem, čekání jsme si krátili v nádražní restauraci a mírně nervozní a nesví z toho, co nás čeká jsme vyhlíželi, kdy už se objeví ten nás Adventurní bus. A ten se nakonec krátce před šestou objevil. Dočkali jsme se milého přivítání od našich vedoucích zájezdu, kterými byla Dáša a Štěpán a Ti se taky rychle ujali našich kol, která byla během chvilky naložena do vleku mezi ostatní kola. Pak už jen rychlé rozloučení, poslední zamávání a náš bus značky Mercedes se vydává směr "Sever".
Noční přejezd přes Polsko a Swinjouscie
Na počátku našeho severského putování nás čekal jeden dlouhý noční přejezd přes Polsko. Kupodivu nám ta skoro jedenáctihodinová cesta docela utekla
a přesně podle plánu jsme v pět ráno dorazili do polského přístavu Swinjouscie. Tady jsme se kolem devíti nalodili na trajekt "Pomerania", se
kterým jsme se poprvé vydali na vlny Baltského moře. Při naloďování jsme měli to štěstí, že jsme byli na lodi jako první a tak jsme se pěkně usadili na zádi
a s úžasem sledovali, kolik aut a kol ta naše "lodička" uveze. Při naloďování to vypadalo všechno dost chaoticky, ale nakonec se to posádce podařilo
zorganizovat a všechny auta naložila a my se konečně mohli s více než půlhodinovým zpožděním vydat k břehům dánského ostrova Bornholm. Tady totiž začínalo to naše
opravdové severské putování a šlapání.
Den první (12.8.) - trajekt Pomerania, zamračené Rönne a náš první kemp Sandkaas
Na palubě trajektu jsme strávili více než pět hodin a tak jsme měli dost času si to také pěkně užít. Nejprve jsme
se nachali řádně vyfoukat na zádi, pak v závětří na sluníčku chytali broz a litovali toho, že nemáme po ruce plavky, do kterých bychom
se převlékli. Teplíčko to bylo příjemné, ale za chvilku jsme ho měli až až a tak jsme si to zabrousili na jiné
místo trajektu a na bednách se záchranými vestami tady dospávali procestovanou noc. Bylo to příjemné lenošení, ale za
nějakou dobu nám začala být zima...to totiž nebe bylo najednou samý mrak a studeně foukalo a naše plavidlo si to né náhodou směřovalo
zrovna do toho největšího temna. Dánský ostrov Bornholm nás tedy příliš vlídně nepřivítal. Asi ve čtyři odpoledne
jsme se vylodili v přístavu Rönne a protože náš bus vyjel z trajektu hned jako první, tak jen co jsme se dopočítali všech
účastníků zájezdu, vydali jsme se do asi 25 km vzdáleného rodinného kempu Sandkaas, který se stal na následující 3 dny naším novým
domovem.
Jen co nám bylo určeno místo k stanování, pustili jsme se do stavby našeho příbytku. A jen co bylo hotovo, nanosili jsme dovnitř naše
batohy a zaparkovali u stanu naše kola, vyrazili jsme na obhlídku okolí. Náš kemp byl hned kousek od pobřeží a tak jsme se tam také hned vydali a
pak se už jenom kochali...strmé útesy, písečná pláž a mořské vlny. Byli jsme nadšeni a už jsem se jenom těšili na to, až si v moři, které
bylo na dotek docela teplé, zaplaveme. Po procházce kolem pláže jsme se pak pomalu vraceli po hlavní cestě zpátky do kempu, kde nás už čekala
naše první společná večeře. Zájezd jsme totiž měli včetně polopenze, o snídaně a večeře jsme měli tedy postaráno a popravdě řečeno jsme
byli zvědaví, čím vším nás naše zájezdová kuchařka Hanka překvapí.
Na uvítanou to byl segedinský guláš s knedlíkem a všichni jenom žasli nad tím, že to i jako segedin chutnalo. Jako bonus jsme navíc dostali i kousek
závinu, takže všichni byli více než spokojeni. Ještě před večeří bylo našimi vedoucími vyhlášeno, že od devíti bude následovat seznamovací večírek.
Když už bylo ale devět pryč a stále se nic nedělo, záhadně a neznámo kam se totiž vypařili naši organizátoři, chtěli jsme to už pomalu zabalit a jít spát.
Nakonec ale s více než půlhodinovým zpožděním přece jen Dáša se Štěpánem dorazili (velmi se divili, že se ještě neseznamujeme) a odstartovali naší
zájezdovou seznamku. Řada došla samozřejmě i na nás a my zaujali přítomné publikum zmínkou o "geocachingu". Docela nás překvapilo, že nikdo z přítomných
o něm ještě nikdy neslyšel a tak jsme byli nejen během tohoto prvního večera, ale vlastně i v průběhu celého našeho zájedu často zpovídání,
co že to vlastně je a jak to funguje a co je to ten "poklad", o kterých jsme jim říkali, že je hledáme.
Vydrželi jsme se seznamovat asi až do půl jedenácté, pak už si jen vyčistili zuby, dali batohy do předsíňky a udělali si tak v našem stanovém 1+kk
více místa pro spaní, šupli jsme do spacáků a unaveni cestováním usnuli. V noci docela intenzivně pršelo, naštěstí se náš stan ukázal být voděodolný
a tak kromě nočního výletu "na malou" jsme si dešťových kapek v noci neužili.
Den druhý (13.8.) - výlet na sever ostrova, naše první kešky, hrad Hammershus, Olsker
První ráno na Bornholmu jsme měli budíček už kolem šesti a protože do snídaně bylo ještě daleko, chvilku
jsme si ještě poleželi a těsně před sedmou jsme se ještě ve spacím vydali na ofi WC a detailnější prohlídku kempu.
Pračka se sušičkou, žehlička a žehlící prkno... no nestačili jsme žasnout nad dokonalostí zdejšího vybavení. Náš první
kemp byl totiž také tím nejlepším, co jsme za celou dobu našeho severského putování poznali.
Před snídani jsme ještě stihli navštívit i dětské hřiště se šlapacími autíčky a trampolínou (ta nesměla nikde chybět) a
těsně před osmou jsme se vydali na snídani a bohužel jsme k této cestě potřebovali i deštník, protože se nám zase rozpršelo.
I přestože venku stále pršelo, od devíti se konala válečná porada s našimi průvodci, kteří nám doporučovali trasy a zajímavá
místa pro dnešní den. Dlouho jsme nevěřili, že se na nějakou vydáme, venku totiž stále pršelo a tak jsme to viděli spíše na malou pěší
procházku pod deštníkem. Naštěstí to ale s přibývajícím časem vypadalo čím dál lépe a zdálo se, že by zase až tolik
pršet nemuselo, a tak jsme osedlali naše "bejky" a vydali se na naši první vyjížďku po ostrově. Zatímco většina mířila dle
doporučení vedoucích směrem na jih ostrova, my jsme se vydali směrem přesně opačným. Na severu ostrova nás totiž čekaly naše
kešky. První nacházíme po necelých desíti minutách jízdy v blízkosti Madsebakke, skupiny kamenů s kresbami. Hnámi šipkou našeho navigačního
přístroje se po nich projdeme a teprve až po vyzvednutí naší první severské kešky (plná IKEA tužek) se na informační tabuli dočítáme,
že tahle skupina kamenů je největší na Bornholmu i v celém Dánsku. Jak jsme později zjistili, tak pojem "největší" je značně relativní a
že ne všechno, co je tady na Bornholmu největší, je opravdu velké :-)
Pozitivně naladěni z úspěšného nálezu nasedáme opět na kola a vydáváme se za dalším pokladem. Jeho vyzvednutí je už trošku náročnější,
šipka nás žene mimo cestu, za ohradu k ovečkám a přímo do kopce. A protože terén je tu opravdu spíše pro ovce než pro naše kola, tak je na
nedalekém odpočívadle zamykáme a vydáváme se směrem vzhůru pěšky. A v hledání jsme opět úspěšní, po chvilce máme další úlovek a protože je
to i docela pěkné místo, necháváme tady našeho travelbuga vyzvednutého při našem víkendovém pobytu ve Žďárských vrších. Snad se mu tu
bude líbit a brzo ho někdo poponese někam dále.
Pro zpestření programu se nad námi ovšem objevil velký černý mrak a začínalo pršet, a tak před odjezdem na hrad ještě na chvilku zastavujeme pod střechou a čekání si krátíme malou svačinkou. Posilnění už i navzdory kapkám, které se z nebe snášejí, opět šlápneme do pedálů a po asi 3 kilometrech jízdy dorážíme na Hammershus.
Zaparkujeme na cykloparkovišti a jen co najdeme na zem spadlý klíček od zámku (to byla ale záhada, kde je?), jdeme se podívat
na tu jejich zříceninu..nejspíš zase největší nebo nejstarší, no určitě nějaké to "nej" ji nechybělo. Na první pohled vypadá Hamershus jako Slezskostravský
hrad v Ostravě, pak se ale ukáže, že je to tady přece jenom nějaké větší a výhledy na moře v Ostravě taky chybí. Je tu jako na každé atrakci docela
dost lidí, takže v místě, kde nám GPSka signalizuje kešku se musíme tvářit hodně nenápadně, což při zkoumání rohů a pohledů do míst, kam se normální
turista nepodívá ani náhodou, bylo docela náročné. Už jsme to chtěli pomalu vzdát, ale po důkladnějším průzkumu okolí jsem nakonec úspěšná a kešku na
úplně jiném místě, než ukazovala GPSka nacházím. Máme z nálezu velkou radost a protože je okolí v tu chvíli zrovna liduprázdné, tak si pořídíme i
památeční foto. Ještě se po hradě trošku projdeme a pokocháme se výhledy na moře a pomalu se vracíme ke kolům a ze severu se vydáváme zase na jih,
směrem na Olsker, jehož návštěva nám byla ráno doporučena.
Po cestě si odlovíme ještě další kešku, ta je ale v dost nepřístupném terénu, při cestě
k ní si promočíme boty a před nasednutím na kola navíc opět taháme klíšťe, tentokrát moje, a u dalších čtyř lezoucích
předcházíme přisátí odstřelem, takže moc kladně tuto kešku nehodnotíme. Jejím pozitivem byly snad jedině ostružiny, kterých bylo v okolí na pořádnou
ostužinovou hostinu. Od této pro dnešek poslední kešky pokračujeme lesní cyklostezkou, ta je pěkně promáčená a plná slimáků (těch je tady vůbec všude plno,
někteří je mají i v batohu:)), takže při jejím zdolávání jsme špinaví až za ušima, ale nestěžujeme si. Trošku si zanadáváme až při šlapání do kopce v Olskeru,
zdejší atrakce v podobě kruhového obranného kostelu nám to ale vynahrazuje. Na ostrově jsou celkem čtyři, byly postavené ve 12. století a kromě náboženské funkce
sloužily také jako pevnosti, do nichž se obyvatelé vesnic uchylovali, pokud jim hrozilo nebezpečí. Dovnitř se sice nedostaneme, neb nám před nosem zavřeli, tak se aspoň projdeme po okolí
a rozplýváme se tu nad zelení a klidem zdejších hřbitovů. Pak už nás čeká "mírné" stoupání a ke konci dlouhý sjezd do Tejnu, kde se ještě na chvilku
zastavujeme v přístavu a pak už šlapeme směr kemp.
Hned po příjezdu si jdeme dát spršku (to je žůžo!!). Ta funguje na automat na 10 DKK a protože jsme šetřílci a v kempu je celkem liduprázdno, jdeme si dát spršku společně a Tomáš je tak inkognito v dámské:-) Já si pak ještě ve zdejším super vybaveném kempu vysuším vlasy a pak si asi do čvrt na osm lebedíme ve stanu. To jdeme totiž na chvilku na internet (10 DKK/15 min), zapsat kešky a poslat domů SMSky a v průtrži deště odtud přebíháme do jídelny, kde nás už čeká večeře (brambory, vařená zelenina a maso). Po večeři pak ještě zůstáváme v jídelně a píšeme pohledy a náš cestovatelský deníček. K našemu stolu si pak přisedají i naši průvodci a my s nimi debatujeme o keškách, Tomáš si s nimi dává i decku vína a při řeči zjišťuje, že má se Štěpánem společného známého. Spát jdeme asi o půl jedenácté a za vytrvalého bubnování deště usínáme a doufáme, že se ráno probudíme do slunečného dne.
Den třetí (14.8.) - největší dánský vodopád, Helligdomskliperne, přístavní městečko Gudhejm
Když se ráno asi v pět probouzíme a jdeme si do keříku nedaleko stanu odskočit, moc dobrou náladu nemáme, protože nad námi je to všude
samý mrak. Naštěstí už ale neprší a když za 2 hoďky vstáváme, podaří se nám nad námi zahlédnout i modro. Při snídani přes to modro sice ještě přejde černo,
nakonec se při čekání na brífink ale dočkáme i sluníčka a my se těšíme na výjížďku. Naši trasu už máme naplánovanou, a to tentokrát tam, kde byla většina předešlý den,
směr Tejn, Gudhejm.
Vyjeli jsme krátce po brífingu a kupodivu po pár metrech opět kopec. Je to zajímavé, že zde, kde je nejvyšší místo cca 160 m.n.n, je tolik kopečků a na kole jsme
jezdili nahoru a dolů. Kousek za Tejnem jsme nalezli první poklad.
Byl na takovém pěkném skalním útesu. Pro další kešku jsme si zajeli k největšímu (20 m :))) dánskému vodopádu.
Cesta tam byla docela náročná, ale zvládli jsme to i kolmo. Po zaparkování kol jsme se vydali za keškou, chvilku jsme v klouzavém mokrém svahu hledali a s nápovědou
nakonec našli.
Cesta zpět ke kolům kolem vodopádu byla docela náročná, navíc jsme při ní narazili na bandu hlučných a neukázněných dětí, nejspíš nějaký školní výlet, tak jsme se
tady moc nezdržovali a pokračovali dále. Další skrýš nás zavedla do blízkosti moře, na místo s názvem Helligdomsklipperne nebo-li svaté skály. Bylo to blízko muzea umění,
takže všude spousta turistů, zejména hlučné mládeže. Heligsdomklipperne se dají jednoduše popsat jako skalní útesy opatřené žebříky, trošku nám připomínaly Janošíkovy diery.
Místní atrakcí zde byl průchod roklinou. V té byla ovšem tma jak někde a klouzající kameny a hulákající děcka, no fakt zážitek. Takže jsme do ní jenom nakoukli, já přitom uklouzla
a byla tak jako prasátko, takže jsme se vytočili a spěchali odtud někam, kde by bylo méně přelidněno. Po náročném výstupu po dřevěných schodech jsme se pustili do hledání
mikrokešky. Ta byla naštěstí na odlehlém útesu a našli jsme ji skoro hned.
Po úspěšném odlovu jsme se vrátli ke kolům na zdejší cykloparkoviště, cestou si dali na posilnění
špendlíky a pokračovali do nedalekého přístavního městečka Gudhejm. Cesta do Gudhejmu byla docela náročná, zase více kopců než bychom chtěli. No nakonec jsme ji zdolali a pak už si
užívali sjezd do přístavního městečka Gudhejm. Tady jsme se trošku prošli centrem a protože byl zrovna čas oběda, tak jsme se na doporučení našich průvodců posilnili
v místní rybí restauraci a dali si tady smaženou rybu s hranolkami (Frisketfilet met Pommefrites, 42,- DKK). Pak jsme se chtěli zajít vykoupat, nedaleká pláž nás ale moc neuchvátila
a tak jsme se vydali zpět směrem do kempu a těsně před ním si sjeli na pláž, která už se nám líbila a tak jsme si tady na chvilku sedli a plánovali si naše první oficiální koupání
v moři. Nejprv se nám do vody moc nechtělo, to když jsem zkoušeli teplotu vodu v místě, kde do moře vyvěral místní potok a voda tady byla opravdu hodně studená. Pak jsme si ale
kousek popošli a tady už to bylo jiné kafe. Voda i přes pokročilou hodinu a ne zrovna letní počasí byla docela teplá, tak jsme neodali a dali si každý par temp.
K našemu překvapení se na zdejší pláži scházelo i docela dost lidí, když jsme to tady před šestou večerní balili, bylo jich tady opravdu hodně včetně malých capartů a čtyřnohých miláčků.
Když jsme dorazili do kempu a zaparkovali kola, šli jsme se ještě projít k moři a udělat si ještě nějaké reprezentativní fotky za sluníčka. Pak jsme si dali ještě poslední
bornholmskou společnou spršku a po ní už šli balit a nakládat kola. Pak už byla večeře, při které začalo opět pršet (skoro na minutu přesně jak předpovědal majitele kempu) a tak
se Tomáš musel proběhnout ke stanu a schovat sušící se věci. V jídelně se pak po večeři kromě organizování zítřejšího odjezdu koná i prodej triček a ponožek s logem Adventury, Tomášek
mi jedno z nich kupuje a k tomu pro každého z nás originál ponožky a protože jsme unaveni, jdeme spát.
Den čtvrtý (15.8.) - přejezd do švédského Ystadu, poloostrov Kullaberg, dřevěné stavby Nimis
Vstáváme kolem půl sedmé, balíme spacáky a stan a po snídani opouštíme náš kemp a odjíždíme směr přístav Rönne. Na navlídné počasí po ránu si už docela zvykáme,
dneska nám ale nějak moc nevadí, protože máme před sebou docela dlouhý přesun na švédský poloostrov Kullaberg. Ke švédským břehům, do přístavu Ystad se dostáváme rychlým katamaranem, cesta trvá
zhruba hodinu a půl a v porovnání s trajektem je to jízda hodně houpavá. I přes značnou nestabilitu pod nohami se ale vydáváme na procházku po lodi a navštěvujeme i zdejší lodní
obchůdek, kde utrácíme zbyvající dánské "děravé" koruny.
Po příjezdu do Ystadu jsme pokračovali busem do kempu na poloostrově Kullaberg. Skoro celou cestu pršelo, ale místní jsou na to asi
nejpíš zvyklí, protože v jednom zahradnictví, které jsme cestou míjeli, ještě kropili. Po přijezdu ke kempu na chvilku vysvitlo sluníčko, toho jsme hned využili a rychlostí blesku postavili
stany. Počasí bylo jako na apríla, chvilku sluníčko, hned zase déšť, naštěstí se ale počasí ustálilo ve stavu "zatím neprší" a my jsme se mohli vydat na plánovaný pěší výlet.
Někteří hltači kilometrů se samozřejmě
nevzdali svých kol a vydali se k asi 20 km vzdáleném z majáku, většina z nás ale vyrazila k nedaleké místní atrakci, dřevěným stavbám Nimis. Ještě předtím jsme se byli posilnit a uvařili si ve zdejši nerezové IKEA kuchyňce bramboračku a já jsem si tady ještě stačila u popelnic najít jedny zánovní
originál švédské boty, které byly vyhozeny zřejmě jenom proto, že v nich někdo hodně zmoknul. Boty jsem si od popelnic odnášela ve zde objevené igelitce, teprve později jsem zjistila, že se jedná
o tašku, ve které si místní odnaší nákupy ze zdejších obchodů s alkoholem.
Po dvou dnech v sedle kola byla pěší procházka vítaným zpestřením a my jsme při ní byli zase vítaným zpestřením pro zdejší mouchy, které se nás rozhodly celou cestu doprovázet.
Po asi hodině cesty, při které jsme se ještě zastavili v malém stavení, které zde sloužilo jako jakýsi skanzen, jsme dorazili do cíle a nestačili žasnout. Už více než 25 let zde místní
podivím stlouká prkna připlouvající po moři jedno ke druhému a z tisíce prken, která tu za tu dobu doplula zde vystavěl bizarní stavby. My jsme si jich ale moc neužili, protože jsme se ihned po doražení
na místo pustili do hledání zdejší kešky. Když se totiž naši spoluzájezdníci dozvěděli, že ji tady máme, tak byli velmi nadšeni a chtěli se k nám v hledání připojit:-) Takže jsme se museli hodně snažit,
abychom je nezkamali a našli. Po asi čtvrt hodině marného hledání v nepřístupném terému plném odpadků, které
nás mátly a zároveň odrazovaly sáhnout do keškopodezřelých míst jsme to už skoro vzdali, ale nakonec přece jenom našli. Keška to sice nebyla zrovna ukázková, ale pro demonstraci, jak takový keškopoklad
vypadá to stačilo:-) Na zpáteční cestě už nás opět doprovázely kapky deště, chvilkami byl déšť dost intenzivní a tak jsme poprvé, ale naštěstí naposledy, pořádně zmokli. Po návratu jsme si tak pak už jenom
dali večeři a zalezli do spacáčku a doufali, že ráno, až se probudíme, bude nebe bez mráčku. Co myslíte, bylo?
Den pátý (16.8.) - Gränna, ostrov Visingsö
Po noci, během které v kuse a dost intenzivně lilo (a my opět pevně doufali v nepropustnost našeho stanu) se probouzíme a nad sebou vidíme snad všechny podoby oblačnosti, jaké naše televizní rosničky znají.
Po sbalení stanu a chlebu s paštikou absolvujeme asi 4 hodiny trvající cestu busem do městečka Gränna, ležícího na břehu druhého největšho švédského jezera Vättern.
Kemp, do kterého jsme dorazili nás nijak zvlášť neuchvátil,
neb jsme si v něm připadali jako na fotbalovém hřišti, navíc docela dost fouká. Přes nevýhody, které způsoboval při stavění i samotném stání stanu měl tento vítr ale jednu výhodu a to sice tu,
že dokonale vysušil všechny naše mokré a zvlhlé věci. Jen co dostavíme stan a vyloží se kola vyrážíme do přístavu, kde nám něco po druhé jede místní přívoz, který nás během asi 15 minut trvající
plavby dopraví na ostrůvek Visingsö.
Tady se hned kousek od přístavu jdeme podívat k ruinám zámku Visingsborg, v jehož blízkosti na nás čeká keška. Její hledání nám zabralo trošku času, protože byla v kamenné zdi
a zjistit, který kámen je tan pravý chtělo trošku důkladnější prozkoumání místa, kde nám GPS hlásila, že tady to je. Po úspěšném odlovu jsme se pak vydali na sever ostrova, jak jinak, opět za keškami.
Jednu nacházíme u dřevěné pozorovatelny a další o pár kilometrů severněji, u majáku. Odlov obou byl docela bez problému a protože se to nad námi podezřele černalo, šlápli jsme do pedálů a vydali se zpátky
k přístavu a odtud zpátky do kempu. Na zpáteční cestě už jsou venku jenom naše kola, my už sedíme v kajutě, protože venku se pěkně ochladilo a fouká.
Po dojezdu jsme se ještě v přístavu stavili v zdejším café baru, kde jsem na místním netu (1 min/10 SKK) hned zapsali naše nálezy a poslali domu zprávičky. Odtud už pak pronásledováni kapkami deště spěcháme do
kempu a do stanu. Stále dost intenzivně fouká a tak zalézáme do stanu a ve stanu i večeříme.
Den šestý (17.8.) - Rokesten, klášter Alvastra, vodní zámek ve Vadsteně
Ráno se poprvé probouzíme se sluníčkem. Po ranní spršce (jen já, Tomášovi se nepodařilo sprchovací automat zprovoznit) si dáváme snídani a poprvé ochutnáváme švédský chleba.
Ten se sice tváří, jako nějaká naše Moskva, překvapivě však ale chutná sladce. K slané pomazánce to sice není nejvhodnější kombinace, ale pro mě to má pozitivum v tom,
že si konečně dávám sladkou snídani a dopřávám si můj oblíbený medík. Doposud nás totiž živili ještě domácími Delvita zásobami a obyč chleba s medem není pro mě to pravé ořechové.
Asi kolem deváté odjíždíme z kempu a zastavujeme ve městě lízátek a jdeme si nějaká nakoupit do zdejších Polka-Grisar obchůdků.
Obchůdky lákají k nákupu,
lízátek je nepřeberné množství, první odvážlivci, kteří je hned po znovu nasednutí do busu okusili (Pavel a jeho family) se šklebí a nadávají, že to jsou vyhozené peníze.
Jelikož většina nakoupila tyto lízátka jako suvenýry, tak znejistíme, co když ani ty naše lízátka nechutnají. Naštěstí chutnají a tak si oddychneme a já se hned do jednoho pustím.
Po asi hodině jízdy zastavujeme u největšího runového kamene Rokesten, kde se fotíme a nalézáme další kešku. Pak zpět do busu a pokračujeme k ruinám kláštěra Alvastra, kde už vykládáme
kola a další část cesty absolvujeme už kolmo. Nejprve si samozřejmě jdeme prohlédnout ruiny. Cesta od kláštera je pak docela do kopce, ale dá se to a my si při cestě odbíháme pro další kešku.
Horší je pak ale cesta švédským venkovem, kde se to táhne a sluníčko nás pálí.
Den sedmý (18.8.) - zamotání do Motaly, Götta kanál, Vreta kloster, jezero Roxen
Dnešní den je pro nás první, kdy přejezd z kempu do kempu absolvujeme celý kolmo. Máme před sebou nějakých 40 km, počasí naštěstí docela přeje a tak se není čeho bát a po sbalení stanu a
snídani asi kolem půl desáté opouštíme kemp a míříme směrem na Sterby.
Tam jsme dorazili celkem v poho, ale je teda fakt, že kopců by tu mohli mít o něco méně. Dalším naším cílem mělo být
městečko Asby, kam jsme mysleli, že nás povede cyklostezka. Ale ta nás k našemu překvapení dovedla úplně jinam a my jsme se neplánovaně zamotali do Motaly. Sem jsme původně vůbec nechěli, protože
to bylo mimo trasu a tudíž zajížďka, no nakonec se nám podařilo sem dojet. Naštěstí jsme vyjeli zrovna u nějakého infocentra, kde si Tomášek popovídal se zdejší milou paní a ta nám poradila a
do mapy zakreslila cestu do Borensbergu, kde jsme se už napojili na stezku podél Götta kanálu. Stihli jsme akorát zvedání jednoho z mostu, a to tak, že každý na jedné straně kanálu.
Po krátké pauze jsme vyrazili podél kanálu a zatímco první kilometry nás ještě hodně baví a plnými doušky si šlapání po rovince užíváme, poslední kilometry jsme už jeli docela stěží. Naštěstí se je, při jízdě
podél kanálu, stále na co dívat, všude v okolí se pasou ovce a kozy, občas kolem nás projede loď, nebo teda spíše my kolem ní, protože lodě, na kterých jsou většinou
k viděni starší manželé tady nikam nespěchají a tak i velmi velmi pomalým tempem je snadno předjíždíme. Míjíme se také se spoustou jiných cyklistů, které zdravíme našim nejoblíbenějším slůvkem "hej"
a oni nám to většinou s úsměvem opětují. Při cestě podél kanálů míjíme i několik zvedacích mostů a přejíždíme i dva akvadukty, nebo-li kanál teče vrchem a auta ho podjíždějí. Docela zajímavá to věc.
Naši cestu podél kanálu jsme ukončili v městečku Berg, které je mimo jiné zajímavé tzv. schodištěm propustí, což je 7 bezprostředně na sebe navazujících zdymadel. Bohužel jsme neměli to štěstí vidět je v provozu.
Poté, co jsme si dali v trávě pod stromem malou svačinku jsme jště vyrazili mrknout na nedaleký klášter Vreta Kloster a odtud už směr kemp, dle upozornění vedoucích asi 5 km
do kopce. No představa to nebyla zrovna příjemná, ale lákala nás vidina toho, že je kemp přímo u jezera Roxen a že si tak po poměrně teplém dnu a celodenním šlapání zaplaveme a osvěžíme se.
Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme místo průzračné vody, kterou jsme si představovali viděli zelený brčálník, do kterého se nám teda vůůůbec nechtělo. Docela nás v tu chvíli zamrzelo, že
jsme se přes den aspon nevykoupali v Götta kanálu. Takže místo plánovaného koupání a plavání v jezeře si jdeme dát spršku a čas do večeře trávíme na dece u stanu. Následující den nás čeká přejezd do Kalmaru a odtud po mostě na ostrov Öland, tak se večer zase nakládají kola a Tomášek pomáhá.
Den osmý (19.8.) - Kalmar, přejezd na ostrov Öland
Ráno jsme začali s pěkným počasím a chutnou rybí pomazánkou. Kuchařka Hanka nás ujišťtovala, že to není z ryb, které jsem viděli večer plavat bříškem hore v jezeru. Něco po deváté vyrážíme směr Kalmar.
Asi po hodině jízdy zastavuje v městečku Kasa, kde nám jsou k dispozici 2 supermarkety (Coop a ICA) a my dostáváme hodinový rozchod. Navštěvujeme oba tyto obchody a kupujeme si čokoládky, chipsy (mají jen
velká maxi balení). Docela nás překvapuje, jak je tady malý výběr čokolád, s ČR se to nedá vůbec srovnávat. Další přestávka v cestě se odehrává na benzinové pumpě asi 70 km před Kalmarem, kde se nejen
vysvobozuje ze zabouchnutého WC jedna z účastnic, ale navíc tady potkáváme i mladou německou rodinu, se kterou se Jarda dává hned do řeči. Na autě mají totiž připevněno kolo podobné tomu, co má Jarda a
tak se s nimi Jarda seznamuje a ač nepromluví ani slovo německy, výborně si s pánem rozumí a vyměňují si své zkušenosti s lehokolem.
Do Kalmaru jsme dorazili asi ve tři odpoledne a dostali dvě hodiny rozchod na prohlídku tohoto města. Nejprve jsme navštívili zdejší info centrum a za již tradiční poplatek 10SEK/10 minut jdeme na chvilku
na internet a pak vyrážíme do města na prohlídku.
Mírně poprchávalo a tak se nám město nepředstavilo zrovna v nejlepším světle. Navštívili jsme zdejší
vodní renesanční zámek, přilehlý park i část města, kde jsme viděli i opilé cyklisty, holt je sobota.
Vzhledem k tomu, že už je ale docela dost hodin a většina obchodů už má zavřeno je jinak všude spíše
liduprázdno a moc pozitivní dojmy z tohoto města nemáme. Aspoň že se nám tady podařilo najít 1 kešku. Dorazili jsme i na místo uložení dalších dvou, ale protože to byla místa více než divná a najít kešky
by zabralo více času než jsme měli, tak jsme je nechali neobjevené.
Po nalodění do autobusu jsme už jen přejeli 7 km dlouhý most Ölansbron a v jeho těsné blízkosti jsme už měli náš kemp, kde budeme po následující tři dny. Je docela rozlehlý a vybavený (fotbalgolf, šlapací autíčka,
sekačky na trávu), u kempu je i pláž. Samořejmě i když není moc teplo, hned zláká pár odvážlivců k vykoupání. Jaké je ale jejich překvapení, když vody je všude po kolena a k zaplavání si musí skoro dvoumetrový
Pavel dojít hooodně daleko.
Den devátý (20.8.) - královské sídlo Solliden, městečko Borgholm, větrné mlýn v Lerkace
Brzo ráno, asi kolem 6h jsme se probudili do nádherného slunečného dne s krásně modrou oblohou. Během chvilky se ale od moře začaly hnát mraky a přihnaly i ošklivou mlhu, která nám vydržela skoro celý den.
Rázem se ochladilo a bylo docela sychravo a nepříjemně. Ale počasí nepočasí, podle plánu sděleného až po snídani jsem se všichni, s výjimkou pana hladového, který jel už z kempu na kole, naložili do autobusu
a vyrazili do asi 30 km vzdáleného městestečka Borgholm, přesněji řečeno do jeho blízkosti, k ruině zdejšího zámku. Na ten jsme se jenom z dálky podívali, pak už nasedli na kola a vrazili směr Solliden, což je
něco jako naše prezidentské Lány. Zkrátka si tady letně užívá švédská královská rodina, čemuž mi se teda hodně divíme, protože nám to tu nepříjde buhvíjak úžasné. Teda myšleno tím v okolí zámku, samotný zámek
ani přilehlé zahrady jsme neměli tu čest vidět, protože při našem příjezdu měli ještě zavřeno a přes plot nic vidět nešlo (sděleno rychlejšími cyklisty) a čekat se nám nechtělo. Tak jsme to otočili směr Borgholm.
Před příjezdem do Borgholmu jsem si zapli GPSku, abychom zjistili, kde tady mají nějaké kešky, ale po té, co jsme zjistili, že jsou to zase nějaké mikro někde v šutrech jsme pro dnešek hledání kešek sabotovali.
V Borgholmu jsme si zajeli do centra, prošli si hlavní pěší zónu, nakoupili a napsali pohledy a k našemu překvapení také zjistili, že tady taky mají obdobu našich ťamanských obchodů. Ještě jsem se zajeli podívat
do přístavu a odtud už pokračovali po cyklostezce do sousedního městečka Köpingsvik. Odtud jsme to podle mapy vzali přes Sörby do Grandlösy, kde jsme se zastavili a posilnili u zdejšího kostelíka. Cesta docela šla,
jezdilo málo aut, ale po několika kilometrech jízdy už nás stále stejný ráz krajiny přestával bavit. Všude to vypadalo dost opuštěně, někde i dost neudržovaně, připadali jsme si, že projíždíme místy, kde udeřila
morová rána. Možná to bylo i tím, že jak nám bylo řečeno, bylo už po sezóně, a tak se tento převážně v létě obývaný ostrov už vylidnil. Nicméně po několika kilometrech jízdy jsme se přece jenom i tady dočkali
nějaké atrakce a to skupiny 5 větrných mlýnů ve vesničce Lerkaka. To už nám taky i trošku vysvitlo sluníčko, takže to bylo hned optimističtější.
Den desátý (21.8.) - ptačí rezervace Ottenby, hrad Eketorp
Dnes, i když vstáváme docela pozdě, cca ve čtvrt na osm, nás opět vítá krásný slunečný den a my se připravujeme na přejezd busem na jih ostrova do Ottenby. Než se však vyrazí z kempu, je skoro 10h, po cestě ještě
zastavujeme v supermarketu a to už se zatahuje a když dorazíme do Ottenby, docela slušně prší. Nikomu se do deště nechce, nakonec se ale všichni opláštěnkují, my stylově do slušivých žlutých IKEA pláštenek a vyrážíme k asi
4 km vzdálenému největšímu (42m) švédskému majáku Lange Jan.
Ten se ale bohužel opravuje, a tak se na něj díváme jen zdola. Naštěstí už přestalo pršet, tak se procházíme okolím, odlovíme si jednu kešku, uděláme pár foteček
a ještě se na chvilku zastavíme podívat do infocentra věnovanému zdejší ptačí rezervaci. Pak už zase nasedáme na kola a jede se dále, směr hrad Eketorp. Ten je vzdálený asi 10 km, cesta je docela v poho, s větrem v zádech.
Při cestě si dokonce najdeme i další kešku a přibližně před půl třetí dorážíme k Eketorpu. Zatímco u nás jsme zvyklí že hrady jsou pěkně někde na kopci, tento bychom na zdejší rovině skoro přehlédli. Pohled z venku nás
příliš neuchvacuje, ale po bližší prohlídce zjišťujeme, že je to docela zajímavé místo a jelikož tady máme i kešku, jdeme si ji hned najít. Jen co úspěšně odlovíme jdeme se podívat dovnitř tohoto zrekonstruovaného hradu.
Den jedenáctý (22.8.) - přístav Ystad, trajekt Polonia, přejezd Polskem a jsme zase doma
Poslední den našeho severského putování trávíme převážně v autobuse. Nejprve absolvujeme několikahodinovou cestu do přístavu Ystad. Díky dostatečnému času do odjezdu našeho trajektu jsme měli možnost se podívat i do centra a
musíme říct, že nás toto městečko příjemně překvapilo.
Nejvíce nás ale překvapila zdejší keška, která byla na takovém místě, že do dneška nevěříme, že tam byla. Nebo by jste snad v městečku plném krásných zákoutí hledali kešku
pod zelenou boudou plné odpadků u bufetu nedaleko nádraží?! No samozřejmě, že jsme se o nalezení kešky ani nepokoušeli a po této zkušenosti se o to více těšili domu na naše české poklady. Švédští geokešeři v tom totiž asi neumí moc
chodit a většina zde nalezených kešek nás ničím nepřekvapila.
Po prohlídce města a nakoupení ještě nějakých zásob na cestu jsme se vrátili zpět do přístavu a už spolu s ostatními čekali na nalodění. Toho jsme se kolem devíti večer dočkali a těšili se, jak si někde v jeho útrobách najdeme místečko,
kde strávíme noc. Kajuty jsme zamluvené neměli, ale na našem prvním trejektu bylo míst k nocování na zemi více než dost, tak jsme s něčím podobným počítali i tady. Jaké bylo ale naše překvapení, když na našem obřím trajektu jménem
Polonia bylo takové místo jenom na chodbě u schodiště. No dlouho jsme tomu nemohli věřit a tato zkušenost byla docela nemilou tečkou našeho jinak docela vydařeného zájezdu. No nakonec jsme to přežili a ráno v osm už mířili dolů
do podpalubí a opět nasedali do autobusu, ve kterém jsme strávili následujících více než 12 hodin. Před námi byl totiž dlouhý přejezd Polskem, který se díky neustálým zácpám stal téměř
nekonečným, jakmile jsme ale přejeli hranice, byla to už otázka chvilky, než jsme byli opět na nádraží v Turnově, tedy tam, kde to před 11 dny všechno začalo. Vyložili jsme sebe i naše kola, rozloučili se s našimi vedoucími
i ostatními účastníky zájezdu a náš doprovodný tým, tentokrát ve složení můj bráška a Markétka, nás i s našimi koly dovezl zpátky do našeho hradeckého bytečku.
A tím jsme ukončili naše severské cykloputování, odhadem (díky nefunkčnímu tachometru) najeto asi 250 km a odloveno 20 kešek.
Jean Jacque Rousseau
Je možno milovat a nebýt při tom šťasten, je možno být šťasten a nemilovat, ale milovat a být přitom šťasten, to by byl zázrak.
Honoré de Balzac