Pokračování tady ...

Víte, kolik má rok týdnů? Rovných 52. A přesně tolik jich mám už za sebou. Takže to znamená co? No že já UŽ MÁM ROK!! A to se muselo pořádně oslavit!!
Protože moje narozeniny vycházejí na léto, tak se naši rozhodli, že to přece nebudeme slavit doma v obýváku, ale pěkně venku na dvoře. V sobotu dopoledne se snesly stoly a lavičky, pro jistotu jsme se pojistili proti dešti vélikou plachtou, nakoupilo se jídlo a pití, trošku jsme to přizdobili balónky a jen co všichni dorazili, mohlo se začít.
Nejprve jsem dostal dort. No dort - já dostal dorty rovnou tři!! :-) Do jednoho jsem se hned pustil a ochutnal ho, ale jen tak aby se neřeklo, nějaké dortopatlání mě moc nebralo.

Navíc mi začali všichni přát a nosit mi dárečky a těch jsem dostal opravdu hodně. Všem za ně mooooc děkuji. No a pak už jsme se všichni bavili, děda nám griloval masíčko, čepovalo se pivečko a taky jsme 2x otestovali funkčnost naší plachty proti dešti, to když se za doprovodu hromů a blesků přihnala vydatná dešťová přeháňka. Svoje první narozeniny jsem si pěkně užil, hlavně to, že byla kolem mě spousta lidí. Ani chvilku jsem se nenudil. Jen jsem byl z toho večer už tak nějak přetažený, že jsem nemohl usnout a možná za to mohly i zrovna rostoucí zoubky, že jsem nakonec skončil v manduce a usnul venku, kde se vysedávalo ještě dlouho do noci.

Ale teda řeknu vám, uteklo to jako voda a když se někdy s mamkou díváme na fotky, když mi byl třeba měsíc nebo tak, ani se mi nechce věřit, že jsem byl takový malý prcek. Teď už dávno nejsem ten malý bezbranný uzlíček, co jenom spinkal, baštil a občas zaplakal. Teď už jsem velký kluk a spoustu toho už umím - třeba skoro sám chodím, umím si vidličkou napichovat kousky jídla, v knížce poznám skoro všechna zvířátka a různé věci na obrázcích. Zatím toho teda moc nenamluvím a moje mluvení obsahuje jen baba, mama a nově teď taky jéééje a někdy a-a. Ale jinak se zvukově projevuji docela dost a nejčastěji tak, že nedělám ostudu svému znamení a mručím jako lev :-) Všichni z toho mají docela srandu. No ale abych se jen nechválil, tak zatím teda neumím spinkat celou noc a od té doby, co mi začaly růst zuby už neumím ani sám usínat. Taky pořád baštím mlíčko od maminky, však taky to je docela fajn uspávadlo. Ale prý už mi to brzo skončí, říkala mamka. Což teda nevím, kde na to přišla. Mě to takhle docela vyhovuje :-). Taky se vám musím pochlubit, jak jsem za ten rok vyrostl. Týden po mých prvních narozeninách mi v poradně naměřili rovných 80 cenťáků a jenom pár gramů chybělo k tomu, aby váha ukázala 11 kilo (přesně to bylo 10,920kg). Takže to máme plus 27 centimetrů a skoro 7 kilo. Což je...moment,hned to spočítám... co den to skoro milimetr do délky a 20 gramů k dobru:-). Docela slušný výsledek, ne? Však už jsem taky přerostl medvěda!:-)

Tak tento týden se nám příliš nevyvedl. Původně jsme si plánovali, jak budeme výletovat a užívat si tatínkovy dovolené, ale skutek utek. Můj kašel se nelepšil, takže jsem pomalu ale jistě začínal křambat jako nějaký tuberák. Naštěstí jsem byl ale bez teploty, tak kromě toho kašle mě toho zas tak moc netrápilo a teoreticky bych byl schopný i nějaký ten menší výlet absolvovat. To se ovšem nedalo říct o taťkovi. To obumbání na sobotní akci zřejmě oslabilo jeho imunitní systém, takže můj kašlací bacil skočil i na něho a co víc, nezůstalo jen u kašle, ale přidala se i horečka. Takže to u nás vypadalo tak trošku jako v polním lazaretu. Po třídenní domácí léčbě, kdy jsme oba stále kašlali a taťka stále teplotoval nás mamka (zatím jediná zdravá) naložila do auta a jelo se k paní doktorce. Ačkoliv se o mě ví, že návštěvy u paní doktorky příliš v oblibě nemám, tak tentokrát jsem to ustál celkem v pohodě. Paní doktorka konstatovala, že to ve mě sice bublá, ale na antibiotika to není, takže jsem vyfasoval jen nějaký vykašlávací sirup Ventolin a šlo se. Taťka vyfasoval antibiotika, takže na další týden bylo vymalováno. Místo 14 dnů dovolené se konalo 14 dní nemocenské. No a že to byl bacil zákeřný, našel si nakonec i maminku, takže na konci týdne už jsem na sebe kašlali všichni tři. Ještě štěstí, že to už se vrátili z minidovolené v Dobrušce babi s dědou a měl o nás kdo pečovat. Ale musím přiznat, že i ve své nemoci se mi tatínek vzorně věnoval a snažil se mi zajistit zábavu, zatímco maminka vařila nebo se jinak o nás starala. No a pro mě novou, ale úplně skvělou zábavou bylo to, že mi pod stolem v obýváku zřídil naprosto jedinečný bunkr. Ke konci týdne už jsem byl celkem fit, tak stihnul ještě vyhrát ve svém novém mini přenosném pískovišti a pěkně zajezdit po zahradě s tatrovkou.

Díky pondělnímu státnímu svátku a odpolední směně jsem si tatínka užíval až do úterního rána. To totiž musel zase vyrazit směr Dobruška. Ale v pátek už byl zase zpátky u nás, takže to byly sotva dva celé dny, co jsme se neviděli. Navíc já si je zpestřil výletem do shoppingu a v pátek pak ještě doponávštěvou u Kubíka. Musím se přiznat, že nakupování není zrovna moje oblíbená činnost a daleko více než pobyt mezi věšáky s oblečením oceňuji pobyt v tzv. hracích koutcích a různých houpacích autíčkách a mašinkách. Zvlášť jsem ocenil zejména hrací koutek s míčky umístěný v oddělení obuvi a zatímco si tady babička vybírala boty, já tu s chutí vyhazoval ven jeden míček za druhým. A tak jsem se vám při tom zapomněl, že jsem najednou chvilku stál úplně sám. Už tomu pohybu po dvou vůbec tak nějak přicházím na chuť, a ikdyž zpočátku jsem se do chůze za jednu ruku příliš nehrnul, postupně zjišťuji, že i s tímhle minimálním zajištěním jsem schopný pohybu. Je sice pravda, že občas je to pohyb připomínající spíše chůzi osoby v podroušeném stavu, ale já to časem vypiluju a brzo už třeba nebude potřeba ani ta jedna ruka a budu běhat úplně sám.

Ještě jsem se zapomněl zmínit o další atrakci u nás na dvoře. Minulý týden tu teta postavila Karince a jejímu bratranci Ríšovi stan, no a to bych to nesměl být já, abych si do něj taky nevlezl. No kdyby jenom vlezl, já v něm řádil jako černá ruka, výskal, koulel se, narážel do stěn, no zkrátka to bylo něco pro mě. Dokonce ikdyž už jsem se třeba odněkud vracel unavený a skoro spící, tak ve stanu jsem to rozjel jako bych ci právě cvaknul nějakého energodrinku.

V sobotu jsme se všichni tři zúčastnili jedné prima akce u tety a strejdy Opělových. Pořádali doma na zahradě takovou malou grilovací párty, které se účastnilo několik dospělých. Pilo se pivečko, baštilo masíčko, no zkrátka se všichni pěkně bavili až do pozdních večerních hodin. No a protože většina těch dospělých měla taky děti, tak jsem se tady dobře bavil i já. A to tak dobře, že jsme odtud odjížděli až po desáté hodině večerní, což je doba, kdy já už většinou spinkám doma v postýlce. Však jsem taky po naložení do auta hned usnul a po dojezdu domů jsem byl přenesen rovnou do peřin. Ani koupání se už nekonalo. Jenom mě mamka převlíkla do pyžámka a taky umyla aspoň ty moje černé ruce :-) Lozím-li totiž po čtyřech i v terénu, a to já teda lozím, tak to pak je na těch mých předních končetinách docela dost poznat.

Na tatínkovi bylo zase v neděli poznat, že se trošku obumbal a neb mu bylo trochu šouflíkově, tak většinu dne strávil v posteli. Bylo by sice fajn si místo toho zajet někam na výlet, ale ono stejně nebylo zrovna ideální počasí a navíc já začal už v pátek nějak pokašlávat a ono se to spíše zhoršovalo než lepšilo, takže jsem měl klidový režim i já.

A jsem zase na Moravě a budu se muset opakovat, ale je to tak, slovo nuda tady neznám a jsem tady pořád v jednom kole. A pozor pozor, tento týden jsem byl dokonce i na kole. Babička s mamkou mi totiž koupili novou cyklosedačk a jen co mi byla pořízena vyhovující přilba, vyjeli jsme na první malou vyjížďku. Přilba se mi zpočátku moc nezmlouvala, ale bylo mi vysvětleno, že ještě nemám osmnáct, tudíž ji mít musím, tak už při jejím nasazování moc neprotestuji. Ale samotná jízda se mi zamlouvá. Hlavně je to takový rychly prostředek přepravy, takže během chvilky jsme u strejdy, kde se chodím dívat na králíčky a nebo na nadjezdu, kde se zase chodím pozorovat vláčky.

Taky se už docela zdokonaluji v pohybu po dvou. Na mé samostatné vykročení si asi ještě chvilku počkají, ale jakmile mi dají do ruky něco, co má kolečka a jede to, tak už mi skoro nestačí. S malým kočárkem už běhám jako ďas. A nově jsem teď přišel na to, že výborně se dá chodit taky za sekačkou. Pochopitelně, že je vypnutá, ale kdyby mi ji nechali puštěnou, posekám dvůr raz dva.

No a abych poznal taky něco jiného než náš dvůr, vzali mě naši v sobotu na výlet na Hukvaldy. Bylo docela teplíčko, lidu mraky, ale jinak to byl prima den. Nejprve jsme omrkli lišku a pak už se vydali nahoru na hrad. Naši cestou nahoru docela funěli, což jsem se dost divil neb já se nezadýchal ani trošičku :-) Nahoře na hradě se mi to moc líbilo, hlavně když se mnou taťka pořád někam lezl a nakukoval... do studny, přes zábradlí, z věže. Jo a taky bylo fajn, že tady byl takový krásně kamenitý terén. Kamínky já mám totiž moc rád :-) Když jsme se pak vrátili zpátky do podhradí, tak jen co jsem si svlažil své unavené nohy v kašně u kostela, zašli jsem si na oběd. Vzhledem k vysoké návštěvnosti to s donáškou jídla docela trvalo. Naštěstí tady ale měli něco jako hrací koutek a v restauraci bylo i dost dětí, se kterými jsem se rychle skamarádil, tak mi to čekání ani tak moc nevadilo. Po obědě jsem si dal pod stromy na parkovišti šlofíka a jen co jsem rozlepil oči, šup do auta a zajeli jsme ještě na skok za babi a dědou do Kozlovic. Byl jsem z toho celodenního pobytu venku už ale nějaký přehřátý, tak jsme se raději uchýlili do příjemného chládku uvnitř baráku. Jen co jsem se tady se všemi pozdravil, tak mi taťka začal nosit různé hračky, se kterými si ještě hrával on sám. No, musím uznat, že některé kousky byly moc pěkné, ale mnohem větší úspěch u mě sklidil křeček tety Lenky. Nebyl sice moc nadšený z toho, že ho přes den taháme z boudy, no ale tak abych z toho taky něco měl, tak holt musel ven. Ale brzo jsme mu dali pokoj a já se nakonec dost dobře spokojil se dvěmi dřevěnými myškami. Škoda jen, že tenhle prima den nezůstal bez následků. Jak jsem se totiž asi trošku přehřál nebo co, tak jsem v noci totiž hajcoval jako kamínka. Teploměr se vyšplhal až na 39°C. Naštěstí nurofen to brzo rozehnal.

A abych nezapomněl. Mám další zub. V pořadí už sedmý!

Na poslední červnový týden jsem si odskočil zase do Dobrušky. Ale opravdu jenom odskočil, protože v neděli už jsme zase jeli zpátky do Studénky. Bohužel ale opět bez tatínka, za to ale s babičkou a dědou. Taťka totiž odjížděl v pondělí pracovně na týden pryč, no a tak co bychom s mamkou sami v Dobrušce dělali, že? Takže v pátek večer dorazili vláčkem kolejáčkem babi s dědou a v sobotu jsme si všichni společně zajeli na výlet do polského příhraničního městečka Kudowa Zdroj. Prošli jsme si zdejší lázeňský park, kde mě kromě spousty lidí a hrajících indiánů nejvíce zajímali zdejší holubi (kdybych uměl běhat, pěkně bych je prohnal) a mraky rybiček v rybníčku.

No a po tomhle výletě jsme v neděli dopoledne odfrčeli naším CEEDem zase zpátky na Moravu. Cestu jsem díky správnému načasování skoro celou prospal. Vzbudil jsem se až před Mohelnicí a to zrovna v době oběda, tak jsme se tu zastavili na náměstí a dali si tu v restauraci obídek. Už teda uznali, že nejsem žádné malé mimino, takže si mamka většinou objednává kuřecí řízek a brambory a já baštím s ní. Při cestě jsme se zastavili pak ještě i u tety v NJ. Byli tam zrovna i Miki s Jonáškem, tak to bylo fajn. Hlavně je fajn, že kluci maji spoustu autíček a s autíčky si já teď docela vyhraju. Taky se mi moc líbí bublifuk. Vždycky se snažím bublinky chytit a radostí přitom výskám jako o život. Jinak teda moji nedělní koupel mi taťka dost záviděl. Jsem měl totiž ve vaně holku :-) Když jsme totiž přijeli do Butovic, tak mě hned na dvoře odchytila Karinka, no a nakonec se mnou skončila i ve vaně :-)

Taky si už umím docela dobře "říct", co zrovna chci. Moje slovní zásoba k tomu teda zatím nestačí, ale naštěstí mám docela chápavé rodiče, takže stačí na dotyčnou věc ukázat a podle toho, jak rychle to našim zapálí, většinou to, co požaduji, dostanu. Třeba ukáži na pixli s piškoty a hned jeden dostanu. A nebo našim podám manducu a jim hned dojde, že se chci nosit. Pravda, někdy všechno hned tak nepochopí, ale učí se rychle.

Joo třešně zrály, sladký třešně zrály ... a to vám je panečku dobrota. Svůj další týden na Moravě si užívám totiž hlavně zahrady a třešničky si dopřávám skoro každý den. Moooc mi chutnají. Jak by taky ne, však mi je mamka hojně posílala už když jsem byl ještě u ní v bříšku, tak si tu chuť ještě dobře pamatuji.
Jinak taky využívám toho, že je venku pěkně teplíčko a můžu se pěkně prohánět po trávě a vůbec dovádět. Často se ke mě přidává Karinka a nebo občas taky s mamkou zajdeme za bránu na cestu, kde zase dost často řádí Míša s Alexem. Jsem sice ještě trochu v nevýhodě, protože nechodím, ale ke štěstí mi úplně stačí to, že jsem tam s nimi. A zatímco oni prohání motorky a jiná vozítka, já si sedím opodál a hraju si s kamínky nebo s čímkoliv, co se najde po ruce.
Na dvoře se mi takhle jednou po ruce objevil kočárek, co v něm Karinka vozila panenku. Panenka mě nijak zvlášt nezaujaly, ale samotný kočárek ano. Dal se totiž skvěle využít jako pohyblivý opěrný bod a dalo se za ním báječně ťapkat. Dlouho jsem se téhle zábavy nechtěl vzdát a mamka se mnou musela absolvovat 3 kolečka než jsem se vyčerpal natolik, že jsem ochotně vystřídal panenku a sedl si do kočárku místo ní.

Taky jsem si při tom dovádění na zahradě přivodil už nejednu modřinu a ve čtvrtek mi dědeček dokonce musel vytahovat z dlaně třísku. Ikdyž na to děda musel použít špičatou jehlu, provedl to tak rychle a bezbolestně, že jsem to skoro ani nepostřehnul.
Co jsem ale postřehnul, to byl fakt, že se ke konci týdne docela pokazilo počasí. A to bylo škoda, protože v pátek se konal ve Studénce desáty ročník festivalu Kotvice a my jsme na něj měli lístky. Ale nejsme z cukru, tak jen co za námi zase přijel tatínek, vyzbrojili jsme se deštníky a pláštěnkami a vyrazili za zábavou. Bohužel počasí opravdu nebylo téhle venkovní akci vůbec nakloněno a tak zhruba po dvou hoďkách, které jsem já z větší části prospal v manduce, jsme se vrátili domů, kde jsem si dopřál teplou večeři, teplou spršku a šlo se do hajan.
Tady se teda musím přiznat, že moje spaní ještě stále není to pravé ořechové. Ještě jsem totiž nepřišel na to, jaké výhody má spát celou noc v kuse, takže se ještě pořád v noci jednou až dvakrát probudím. Mamka na mě sice zkouší aplikovat nejprve metodu zvanou nevšímák, že jako třeba zase sám usnu. To se ale stává jen zcela výjimečně. Daleko častěji stupňuji svoje mručení natolik, že pro klid ostatních rádoby spících dostanu napít, což způsobí moje znovuusnutí. Ono vůbec to moje spaní a usínání je kapitola sama pro sebe, a tak se ani mamce nedivím, že jejím přáním je se už konečně pořádně vyspat. Sám jsem zvědavý, kdy se toho dočká.

Pokud počasí přeje, jsou dveře na lodžii dokořán a já samozřejmě venku. No a neb jsem závisláček dudlíkový, tak často i s cumlíkem v puse. Jenže takový pobyt na lodžii s nezajištěným dudlíkem je docela riskantní věc. Lehce se vám totiž může stát, že ve chvilce nepozornosti dudlík z pusy vypadné a pak padá a padá...z pátého patra až na zem. No samozřejmě je vám jasné, že já ten cumlík vyhodil zcela záměrně. Podstoupil jsem tak sice nemalé riziko, že bych se s ním už nemusel shledat, ale naštěstí se tak nestalo a stačila jedna jízda výtahem a cumlík byl zase u mě.

Ve středu se ovšem u nás konala jízda zcela jiná. A to jízda pánská aneb kluci v akci. Přijeli totiž za mnou na návštěvu moji kámoši Kuba s Matouškem. Trošku se s příjezdem opozdili a já těsně před jejich příchodem usnul. No aspoň to kluci mohli u nás omrknout a jen co jsem se vyspinkal, přidal jsem se k nim. Náš byt se přeměnil na hernu a my se všichni pěkně vyřádili.

A o zábavu nebyla nouze ani následující dny. Ve čtvrtek jsme si totiž v Hradci vyzvedli babičku. Na počest jejího příjezdu jsem se rozhodl obohatit svůj slovník skládající se doposud pouze z různých variant pištění, mručení a výskáni o zřejmě první slovo a to "baba". Občas zvládnu i něco jako "maema", hlavně když se vztekám, ale "bababa" mi jde mnohem líp.
Babička za námi přijela aby s námi v pátek odcestovala zase zpátky na Moravu. Ještě před odjezdem jsme se stihli zajít podívat na dobrušské náměstí, kde se konal Den bezpečnostních složek. Počasí moc nepřálo, ale i přes občasné dešťové přepršky se tady sešla spousta lidí. Však taky se bylo na co dívat. A nejen dívat, ono se tady dalo i na věci sahat. A to se mi samozřejmě moooc líbilo. Zejména taková historická hasičská stříkačka nebo posezení za volantem vojenského vozidla, tomu se nedalo odolat.

První červnový týden se nesl v poklidném duchu a nebyl poznamenán žádnými významnějšími událostmi. Za zmínku by snad mohlo stát jenom to, že jsem se ve čtvrtek po dlouhé době viděl zase s Adélkou. Ta mi předvedla nejen to, jak už umí chodit, ale taky jsme byli mrknout k nim na zahrádku a tady jsem poprvé zdolal sám i nějaké ty výškové metry. Vylezl jsem totiž asi dva schody :-)

No a v neděli nám přálo počasí a tak jsme si s našima udělali po procházce takový menší piknik před barákem. Ŕádně posilněn banánem jsem tady šplhal po kočárku a když už mě to přestalo bavit, rozhodl jsem se opustit deku a vydal jsem se na průzkum okolí. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem dal ruku do trávy. Na pohled to vypadá ták měkounce a ono to přitom docela píchá. No, chvilku jsem se rozmýšlel, jestli teda jako polezu dále nebo ne, nakonec jsem si ale řekl, že přece nejsem žádná bábovka a vydal jsem se do terénu. Když kliknete na obrázek, uvidíte mě přímo v akci :-)

V pondělí hned po obědě jsme s naším čerstvě zaregistrovaným autíčkem vyrazili opět směr Dobruška. Ještě předtím jsem všem předvedl, jak si posunuji před sebou autíčko a plazím se za ním. Docela fajn zábava. V Dobrušce jsme se tentokrát rozhodli pobýt trošku déle a mě tady hned v úterý čekalo překvapení. Dostal jsem novou jídelní židličku a krosničku. Krosnička bude ještě muset chvilku počkat, než vyrazíme někam na výlet, ale židličku mi taťka hned smontoval a tak jsem ji mohl hned vyzkoušet. Sedí se v ní výborně!

Ve čtvrtek mě na počest mých desíti měsíců čekala návštěva paní doktorky. Naštěstí tam tentokrát byla mladá paní doktorka Korotvičková a ta je moc hodná a moc mě netrápí, tak jsem tam ani nestačil zabrečet, ikdyž teda náběh na to jsem měl. No každopádně jsem to zvládnul a mé aktuální míry jsou 10,440 kg a 76 cm. No a co jsem taky ještě zvládnul těsně před odchodem k paní doktorce bylo to, že jsem se rozhodl, že už se nebudu plazit, ale že polezu!! Takže já už lezu a když už lezu, tak se už umím i postavit. V pátek jsem to názorně předvedl v postýlce, když jsem opět nehodlal spořádáně usnout hned po uložení, ale hulákal jsem a pořád si sedal a dožadoval se přítomnosti maminky. No a zrovna když ode mě na chvilku odešla, tak já jsem se postavil. Ono to taky není žádná věda, takže teď už se stavím, kde se dá. A naši zase mají o starost více, neb mě musí pořád hlídat, abych někde nehavaroval. Ještě totiž nemám ten správný odhad na to, která z opor je dostatečně stabilní a lezu všude, kam se dá. Nejraději šplhám na televizi. Jsem na ní totiž objevil takové čudlíky, kterými se dá vybrat na co se zrovna budeme dívat. No většinou se nedá dívat na nic, tak to raději vypnu a jdu se mrknout z lodžie na dění venku. Po čtyřech už tam totiž dolezu běhěm chvilky a pěkně si tam pak pozoruji auta a nebo se snažím nepozorovaně dolézt ke truhlíkům a trošku to tam přetrhat. To ale naši nevidí moc rádi, tak se mě snaží preventivně zaměstnat něčím jiným. Mamka nejčastěji tím, že mě při věšení prádla zaukoluje jeho podáváním. Bohužel mamka mému tempu nestačí, takže pak už prádlo vyhazuji jen tak okolo a nezbývá mi než se zabavit něčím jiným. Nejlépe nějakým smetím. Drobečky a jiný binec na zemi mě naprosto fascinují a jen těžko jim odolávám.

V pátek jsme se po delší době zase zajeli podívat do Hradce. Nejprve jsme měli zastávku u paní zubařky. Tady jsem se naštěstí návštěvy ještě neúčastnil. Pak jsme skočili ještě k mamce do práce, kde jsem si dal sváču a mrkly se tu na mě i zdejší tety a dokonce jsem se od některých nechal i ponosit. Proč taky ne, že? :-) No a pak už jsme si to tradičně zamířili do Sparu na oběd. Dostal jsem tady svůj obvyklý skleničkový oběd a byl pěkně odvázaný ze zdejších rybiček. Abyste tomu rozuměli, nemyslím z těch, co měli naši na talíři, s těmi už moc legrace nebyla. Ale rybičky v akvárku, co je tu mají, to je něco. Však taky všichni kolem slyšeli, jakou jsem z nich měl radost. Já vůbec dokáži dávat svou radost pěkně hlasitě najevo. Bohužel nejen radost. Taky se umím pěkně ozvat, když není něco podle mého a taky někdy před spaním si střihnu menší hysteráček. No že to moje usínání teď není zrovna ukázkové, za to asi stejně můžou zuby. Však mi taky v neděli vylezla jednička vlevo dole a už mám zubů rovných pět. No už jsem zkrátka pěkný zubatec.

V poslední době se u nás s novými vozidly roztrhl pytel. Že jsme si koupili nové auto jménem Kia Cee´d jsem vám už říkal. S tím teda tatínek hned v neděli odfrčel zase do Dobrušky, tak toho jsem si moc neužil. Ale užil jsem si něčeho jiného. Já jsem totiž zůstal ještě na Moravě a ještě před tatínkovým odjezdem jsem měl možnost si vyzkoušet vozítko, co mi ho strejda s tetou půjčili na celý týden od Davídka z Holešova. A tohle vozítko se mi teda moooc zamlouvalo. Pěkně jsem si na něm seděl nebo stál a jezdil si po zahradě tam a sem, i ke slepičkám se s ním dalo zajet :-). No a hned druhý den jsme si udělali výlet do ValMezu a doma mi přibylo další vozítko. Můj nový kočárek. Ten mi pro změnu koupila babička. Je to sice takové pidivozítko, ale zase je pěkně skladné a přenosné.

Však jsme ho taky byli hned druhý den vyzkoušet v Shoppingu. Dobře se s ním jezdilo mezi věšáky s oblečením, no ale stejně to moc zábava v něm nebyla. Mnohem lepší to bylo v hracím koutku mezi balónky a nebo v takovém tom autě, jak se do něj hodí peníze a ono se začné houpat. To houpání jsem při své nestabilitě ještě nepotřeboval, k mé spokojenosti mi úplně stačilo si do něj jenom sednout a točit volantem.

Ve středu jsem měl opět návštěvní den. Po obědě za mnou přijeli Fulnečáci a tentokrát ne jenom Verča, ale i Vojta. Ten se ale brzo skamarádil s Karinkou a skoro až do jejich odjezdu domů jsme o něm nevěděli. Bylo hezky, tak jsme leželi venku na dece. Já jsem byl ale brzo zralý na spaní, tak jsem se trochu nespolečenský odebral do ložnice, ale Verča se zabavila i beze mě :-) Pospal jsem si hodinku a něco a jaké bylo moje překvapení, když jsem se probudil a ona tady byla další návštěva. Babi a děda z Kozlovic. No to bylo ale překvapení. Už jsme se zase dlouho neviděli, tak jsem moc přítulný nebyl, ale děda mě pak zlákal na svůj mobil, tak jsem u něho i chvilku poseděl.

V pátek za námi zase přifrčel tatínek a já jsem ho uvítal s úsměvem a s právě vyrostlým třetím zubem. Moc jsem si tatínka ale o víkendu neužil. V sobotu měl totiž v Kozlovicích sraz ze základky, tak už tam dopoledne odjel. Já jsem si ale v sobotu taky dopřával společnosti. Dole u strejdy na ranči se totiž konala oslava narozenin, na kterou jsme byli také pozvání. Byla tam sice spousta lidí, které jsem neznal a viděl poprvé, ale všichni se na mě smáli a bavili se se mnou, tak jsem se na ně smál i já. No vlastně jsem tady byl celou dobu dobře naladěný, dokonce tak, že jsem ani jednou nezaojojkoval :-) Domů z oslavy jsme šli mezi posledními a jak se dalo předpokládat, v posteli jsem usnul hned, jen co mě do ní položili. Jo a v sobotu se objevil další zub. V pořadí už čtvrtý :-)

No a v neděli rodinná rada rozhodla, že je hezky a že si zajedeme do ostravské ZOO. Začátek zoo jsem trochu prospal, ale pak už jsem se zájmem sledoval všechna zvířata kolem.

Na Moravě jsem moc rád. Je tady kolem mě spousta lidí, věcí, velká zahrada, no zkrátka se tady ani chvilku nenudím. Hlavně když je se mnou babička, to mám program hned od časného rána. Když je pěkně, tak klidně už v sedm ráno se jdeme projít po zahradě a zajdeme přepočítat slepičky. Jsou tady za plotem u sousedů a já jsem vždycky úplně u vytržení, když je vidím a taky to dávám vískáním a ječením pěkně najevo. Po snídani (rohlík s máslem a čaj) pak většinou vyrážíme na procházku, během které babička stihne oběhat několik obchodů a zařídit spoustu věci. Já si během té doby většinou trošku zchrupnu. Tady se teda musím přiznat, že někdy mi to usnínání moc nejde a docela se mu bráním. Sedám si, pláču a to pak chvilku trvá než to vzdám a odpadnu. Někdy mi při tom usínání pomůže, když můžu někoho držet za ruku a nebo když se mi zpívá :-) Po oběde si pak většinou dávám šlofíka doma v ložnici a někdy si ho protáhnu i na dvě hodinky. A to je taky jediná doba, kdy se dá doma něco udělat. Jak se totiž probudím, tak pak už zaměstnám všechny kolem až do večera.
Samozřejmě, že nejlepší je, když můžu být venku. Většinou si hraji na dece, trhám trávu kolem dokola, pozoruji mravence a ptáčky, no a když je teplo, tak to se venku i koupu. Babička s dědou sice mají na zahradě vanu, do které každé ráno chodí a mě do ní děda už taky ponořil, ale v ní je ta voda přece jen docela studená, takže já dávám přednost koupeli v šaflíku, kde mám vodu pěkně teploučkou. To pak z vody nemusím spěchat a můžu si tam pěkně hrát a stříkat kolem sebe.

Ale pozor, už mě musí pěkně hlídat. Protože já se v tom šaflíku umím už i postavit. Však jsem to stavěni taky trénoval v postýlce, kterou mi jednou přes den dali do obýváku a já se pak pořád zvedal a zase si sedal a občas jsem i přehmátnul ruku a udělal i malilinkatý krůček. Moc stabilní sice v tom stání ještě nejsem, ale to brzo vypiluju. Každou chvilku mě totiž někdo postaví a chytne za ruce a já si můžu pěkně vykračovat. Mamka sice nechtěla, abych takhle chodil, když vlastně ještě vůbec nechodím, ale nějak tomu nezabránila. Zvlášť když já už se přece jenom docela pronesu a mít mě pořád na rukou, to aby jeden byl zdatný kulturista. No a taky mě se to chození nechození taky líbí, tak si ho někdy i malinko vynucuji. No tady na Moravě mi to mamka teda toleruje, ale prý až budeme zase v Dobrušce, tak žádné takové už se prý konat nebude.

No a kromě toho, že jsme si v neděli byli vyzvednou naše nové autíčko, tak se tento týden udála událost nad všechny události. Já totiž konečně MÁM ZUB!! Že se klube už bylo vidět pár dní, ale poprvé zacinkal v úterý při snídani. Vyklubala se mi jednička vpravo nahoře no a aby těch zubů nebylo málo, tak hned o tři dny později už měl vedle sebe kamaráda. Maminka říkala, že prý jsem to zvládnul docela dobře a žádné proplakané a probdělé noci se u nás nekonaly. Ale bez následků to nezůstalo, moje úsínání, to je teď kapitola sama o sobě. Někdy to zabere i hodinu, než to zalomím. A pěkně u toho hulákám a odkopávám se a nevím, jak si lehnout, takže po postýlce pěkně cestuji. Nejprve se mamka pokouší mě uspat, zpívá mi ukolébavky, hladí, drží za ruku, ale když to ani po půlhodině nezabírá, ba naopak mě to ještě více rozčertí, tak to vzdá a jen tak vedle mě leží. A někdy to zalomí dřív než já :-)

Tentokrát jsem v Dobrušce příliš dlouho nepobyl. Taťka si vzal dovolenou a tak jsme si prodloužený víkend prodloužili ještě více a už v úterý to v Dobrušce zabalili a po necelých dvou týdnech zamířili zase na Moravu. Cestou tam jsme si naplánovali jako malý výlet a cestou si udělali malou zastávku v olomoucké ZOO na Svatém Kopečku. Byla to moje vůbec první návštěva zoo a musím teda říct, že i přesto, že zvířata moc akční nebyla a že ani s počtem návštěvníků to vzhledem k všednímu dni nebylo moc slavné, tak se mi tam moc líbilo. A úplně nejvíc ze všeho to u mě vyhrály rybičky. A pak děti, které se motaly kolem mě. No a že se mi tam líbilo a domů se mi nechtělo, tak jsem to před odchodem dal najevo a předvedl mamince ukázkové ne-ne. Teda slovně se tak ještě neprojevuju, ale hlavou jsem kroutil myslím dost výrazně.

Naše zastávka v Butovicích byla tentokrát spíše jenomtakovou přestupní stanicí, neb ve středu se zabalilo a ve čtvrtek se vyrazilo směr Slovensko. Spolu s babičkou a dědou jsme se vydali na chatu do malé slovenské vesničky Belá. Počasí nám přálo, tak jsme si to tady všichni moc užívali. Ještě než jsme dorazili na chatu, nesměla chybět nezbytná zastávka na vyhlášené zmrzlině. A nevěřili byste tomu, ale i já jsem dostal ochutnat!! Hned po příjezdu na chatu jsem byl omrknout zdejší potok, který funguje jako koupelna a prádelna a jen co jsme vybalili věci, dali jsme si prima odpolední siestu v trávě. Večer jsme pak ještě poseděli na terase a jen co dědeček zatopil v krbu, mohla se konat večerní koupel a šlo se na kutě. Druhý den dopoledne proběhla výměna stráží a místo babičky a dědy se našimi spolunocležníky stali Lucka s Michalem a malým Kubíkem a jejich kamarádi Vanda s Michalem. S těmi jsme také po obědě vyrazili na výlet do Jánošíkových dier. Teda my vyrazili s menším zpožděním, neb dopo jsem nemohl od samé radosti, že je kolem mě tolik lidí usnout a zalomil jsem to až těsně před odjezdem. Takže diery jsme spolu neprolézali, nehledě na to, že my jsme ani neměli v plánu toho zvládnout tolik, Kuba a jeho doprovod. Hlavně to bylo teda proto, že jsem teprve poprvé zkoušel v terénu půjčené nosítko a moc na něho ještě nejsem trénovaný. No a taky tam byla všude spousta lidí a nás nebavilo se jim pořád vyhýbat, tak jsme to u prvního rozcestníku otočili. Ale i tak to bylo fajn a určitě si sem s našima ještě někdy zajedeme. Večer jsme se pak na chatě skvěle bavili. Teda bavili se ostatní. Nejprve při tom, když jsme si s Kubou vyměňovali dudlíky a pak také při našem večerním koupání. Jako vana tentokrát posloužil velký zavařovací hrnec a já jsem to teda moc neprožíval, ale Kuba si tyhle slovenské termály vyloženě vychutnával. Však taky po nich usnul raz dva, kdežto já jsem si z usínání udělal skoro hodinové představení. I v noci jsem si chvliku zahulákal, ale ráno naštěstí moc brzo nevstával, tak mi to prošlo. Bohužel teda co neprošlo, to bylo počasí. Od rána pršelo, bylo od mrakem a my jsme přitom měli před naším odjezdem domů v plánu ještě výlet na chatu Pod Chlebom. Nevíme, čím jsme si to zasloužili, ale počasí se nakonec umoudřilo, vykouklo sluníčko a tak vzhůru na lanovku. Tenhle výlet už s námi absolvovala i dvojčátka Karolínka a Kateřinka, která pro změnu zase přijela vystřídat na chatu nás.

No a musím vám teda říct, že tenhle výlet, to byla parádička. Hlavně ta jízda lanovkou. No a nahoře to taky stálo za to. Svítilo sluníčko, okolo ještě hromady sněhu no a ta panoramata!! Nahoře Kuba hned vyrazil na hřebenovku, no my jsme to vzali vzhledem k tomu, že jsme měli před sebou ještě cestu domů poněkud více rekreačně. Původně jsme teda měli v plánu zdolání blízkého vrcholu Chleb, ale já jsem byl unavený a v nosítku se mi nedařilo usnout, tak jsme vystoupali jenom několik výškových metrů nad chatu, ale i to nám stačilo. Něco kolem třetí jsme se opět svezli lanovkou, nasedli do auta a frčeli zpátky na Moravu.

Neděli jsem si už užíval pěkně doma na dvoře a v plánu jsem měl celé další dva týdny pobytu. A na ty jsem se teda moooc těšil!

Po přesunu do Dobrušky jsem byl týden relativně v dobrém rozmaru. To se projevilo nejen mou dobru náladou, ale po delší době i několika převratnými kousky, které jsem se rozhodl předvést. Nejprve jsem se v úterý z ničeho nic místo osvědčeného koulení vydal směrem vpřed plížením. Dlouho jsem tomuto způsobu pohybu odolával, ale docela to jde a jak jsem zjistil, dostanu se tak k věcem mnohem rychleji, než když se koulím a musím propočítávat správný směr otoček a odrazů. Musím sice neskromně říct, že zrovna v tomhle jsem profík a zakoulet se v mžiku do kuchyně mi nečiní sebemenší potíže.
Poprvé jsem pohyb zvaný plížením plazením vpřed předvedl v posteli krátce po dopoledím šlofíku. Je teda pravda, že mě k tomuhle pohybu tak trychu mamka vyprovokovala neb mi ukázala knížku. No a to se dalo čekat, že se po ní vrhnu. Knížky já totiž moc rád. Se zájmem si je prohlížím a otáčím stránku po stránce a soustředěně poslouchám, když si ji někdo čte se mnou a vykládá mi, co všechno je na obrázcích.
No a aby těch převratných událostí nebylo málo, tak v pátek jsem Svátek práce oslavil a úplně sám jsem se poprvé posadil. Stačilo se nadzvednou na lokti, vybalancovat to a už jsem seděl. Ten den jsem to asi ještě 3x zopakoval, takže se tento můj kousek dal považovat za novou dovednost a ne jen dílo náhody. A když nad tím tak přemýšlím, tak už toho dovedu docela dost. Kromě pohybových dovedností, kam patří to, že se koulím, plazím a sedám si, jsem i natolik intelektuálně na výši, že předvádím kousky jako pápá, berany berany duc, tuli tuli a ve vaně taky na povel cáky cáky plácám rukama a když zazní kopy kop, tak kopu nohama. No hotová cvičená opička, že? Ale když ti dospěláci mají vždycky takovou radost, když něco předvedu. Taky strašně rád vším točím, velmi rychle dokáži otevírat uzávěry na pet flaškách a protože mi je většinou dávají prázdné, tak si tuto absenci tekutin kompenzuji ve vaně a při každém koupání si vždycky dám pár loků. Sice se přitom skoro vždycky zakuckám, ale zábava je to super.

No a zábavný jsem měl i celý prodloužený víkend. Začalo to už čtvrtečním večerem, kdy se v Archlebových sadech pálily čarodějnice. Naši usoudili, že už jsem dost velký na to, abych byl i takhle pozdě ještě venku, tak jsme vyrazili mezi lidi. Bohužel organizátoři se nedrželi zveřejněného časového programu, takže stavění májky a lampionový průvod, který pálení předcházel, jsme už nestihli. No aspoň že ten táborák udělali dost velký na to, aby hned neshořel a já jsem se tak mohl aspoň pokochat pohledem na velký oheň. I v pátek nebyla v Dobrušce o zábavu nouze. Dopoledne jsme vyrazili za sokolovnu, kde byla tzv. májovka. Jednalo se o akci místních skautů, kteří zde zorganizovali různé atrakce. Ty byly sice určeny větším dětem než jsem já, ale i já jsem si tady přišel na své. Stačilo mi, když jsem mohl pozorovat lidi kolem. A naši tuhle mou vášeň podporují a co to jde mě berou tam, kde se něco děje. Zrovna tak tomu bylo i odpoledne, kdy na náměstí pokračovaly oslavy Svátku práce skautským odpolednem a přehlídkou dechových hudeb. Ani tady jsem samozřejmě nemohl chybět.

No a že počasí ten víkend bylo vyloženě letní, tak jsme toho náležitě využili a v neděli vyrazili na výlet do Babiččina údolí. Ratibořický zámek mě příliš nezaujal, ale jezírko v přílehlém zámeckém parku ano. Byly v něm totiž tááákhle veliké ryby. Když jsem si je dostatečně prohlídl, vyrazili jsme na procházku a dorazili až k Viktorčině splavu. Tady se to lidmi a zvířaty jen hemžilo, takže já jsem byl ve svém živlu, tím pádem v pohodě a spokojený, takže jsem si všichni užili prima den.

Jo a to jsem vám ještě neřekl. V Dobrušce nám otevřeli nové dětské hřiště a je úplně super. Když tam se mnou naši byli poprvé, tak mě odtamtud nemohli dostat domů. Bylo tam totiž spousta dětí a já se nemohl vynadívat, jak tam dovádějí. A co teprve, až tam budu dovádět i já!!

Převážnou část tohohle týdne jsem trávil na své základně v Butovicích, a to teda hlavně venku na zahradě. Tam jsem totiž moc rád. Je na ní tolik zajímavých věcí..veliké stromy, ptáčci, u sousedů mají slepičky a kokrhajícího kohouta. No zkrátka pořád se je na co dívat. Navíc od víkendu mám venku další atrakci, která mě baví ze všeho nejvíc. Karinka mi půjčila svoji houpačku, děda mi ji pověsil, a to vám řeknu, to je teda pohoupání.

Ve středu jsme si s mamkou dali první samostatnou solo jízdu autem. Vyrazili jsme do Fulneku. Doteď jsme všude jezdili s tatínkem a mamka se mnou seděla vzadu, takže byla mamka zvědavá, jak to vzadu sám zvládnu. Ale je to pohodka. Z nové autosedačky mám na mamku pěkný výhled, takže jsem byl v klidu a dokonce si při cestě tam i zpátky pěkně pospal. Ve Fulneku bylo veselo. Nejprve jsme se s mamkou na skok stavili u mamčiny spolužačky z gymplu s o měsíc mladším Honzíkem. Byla to jen taková rychlo návštěva, ale fajn. No a pak už jsem přejeli jenom o pár ulic dále a už jsme zvonili u Verči. Ta byla doma sama s mamčou, tak jsme si seděli (my s Verčou leželi) na dece, já zkoumal Verunčiny hračky, mamky si povídaly, no zkrátka pohoda klideček. Ten ale velmi rychle skončil, když dorazil ze školky Vojta. Jsem se na něho nemohl vynadívat, jaké furt vymýšlel blbinky. Byli jsme pak i chvilku na procházce a domů jsme odjížděli až kolem půl sedmé.
No a aby těch návštěv nebylo málo, hned druhý den jsme skočili s mamkou a babi za tetou do NJ a v pátek mě poctil svou návštěvou Alex. Počasí přálo, tak jsme byli venku na dece, navíc už byl zase zpátky s námi i tatínek, pak přišel i Alexův tatínek, no bylo to zase jedno prima odpoledne s prima lidičkami.

A po čtrnácti dnech na Moravě se v neděli opět konal můj přesun směr Dobruška. Vyjeli jsme už dopoledne a protože mě cestování v autě zase až tak moc nebaví, byla v plánu zastávka v olomoucké ZOO. V Olomouci jsem si ale ještě spokojeně pochrupoval, tak se zastávka konala až o nějaký ten kilometr dále - v Litomyšli. Prošli jsme si tohle hezké městečko a dali si tu obídek. Po něm jsem to v autě zase zalomil a vzbudil se až na parkovisti před našim dobrušťáckým panelákem.



Moje aklimatizace proběhla opět velmi rychle, dokonce bych řekl, že mi tentokrát změna prostředí i prospěla. Ve Studénce už jsem měl totiž posledních pár dní docela slušné ojokovací stavy. Na ty jsem ale v Dobrušce díky neokoukaným věcem zase na chvilku zapomněl a byl jsem skoro celý následující týden relativně spokojené miminko.

Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný ... no tak tohle ještě říct nezvládnu, ale s tatarem, co mi ho narychlo babička upletla, jsem se o velikonočním pondělí oháněl tak, že jsem se přitom až zapotil. No už se těším, až budu za rok běhat po svých, to pak proženu a pořádně vyšmigrustuji všechny holky v okolí.

Když jsme pak po obědě odvezli tatínka na vlak do Ostravy, tak jsem si poprvé prohlídl z blízka velké mašinky a vláčky. Zatím jsem měl totiž tu čest jen s dobrušským motorákem, což se teda vůůůbec nedá srovnávat s Pendolinem nebo dloooouhýým nákladním vlakem. A už se moc těším, až se v nějakém tom vlaku i projedu. Babička říkala, že prý budeme spolu jezdit vlakem i do Dobrušky.

Když jsme se vrátili z Ostravy, tak jsme ještě skočili navečer na chvilku na ranč. A tady jsem nečekaně předvedl ukázku z kapitoly separační úzkost aneb když mi zmizela z dohledu maminka, tak jsem tááááááááááák moc plakal. A stejně tááák strašně jsem plakal druhý den odpo, když se mnou byla na procházce teta Jarka. Chudák byla z rychlonávratu celá zpocená, a to se na procházku se mnou tak těšila. Ale můžu já za to, že teď mám tohle období. Bych to možná ani tak tragicky neprožíval, ale když oni to všude píšou, tak se podle toho zkrátka chovám.

Odpolko se za mnou zastavil Kubík. Ten už je profichodec, takže jsme si moc nepohráli, bo furt někam pochodoval. Ale jinak je to kámoš. Rozdělil se se mnou o křupky a taky mi dovolil vyzkoušet jeho vozidlo. No sedělo se v něm primově, ani se mi z něj nechtělo vysedat. Ve čtvrtek jsem si pro změnu zase vyzkoušel vozítko Verunky, která mě přijela odpoledne navštívit. Větší část její návštěvy jsem sice prospal, ale Verči to moc nevadilo a docela dobře se zabavila sama a mamky aspoň měly čas si popovídat a postěžovat si na nás. A abyste rozuměli, ty kočárky zkouším proto, že mi chce mamka nějaký nový (menší, lehčí a skladnější) pořídit, tak testuji různé modely.

No a jinak se vám musím pochlubit, že jsem tento týden byl poprvé venku až do tmy. Na zahradě se totiž konala moje vůbec první opékačka párků. To ale bylo něco! Ani domů se mi nechtělo, jak se mi venku líbilo. A že já umím dát pěkně najevo, když něco nechci,tak aby bylo předejito mému ječáku, musel to se mnou dědeček vzít domů přes kotelnu, abych jakože ten přesun z vnějšku dovnitř neměl tak hrr.

Nový týden jsem nezačal právě nejlíp. Skoro celý den jsem byl rozmrzelý, protivný, zkrátka se konal jeden tzv. řvací den. Odpo na procházce mě to totiž výjimečně nebavilo a svou nespokojenost jsem projevoval nejen v kočárku, ale ikdyž jsem byl na rukou. No maminka dostala pořáně zabrat. Ale tak abych ji aspoň trošku odškodnil, dopřál jsem ji pak v noci výjimečně dlouhý spánek. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale spal jsem od 20:30 až do 5:30, takže jsem si dal v kuse neuvěřitelných 9 hodin. Jóoo, to by byla paráda, kdybych tak spal pořád. No zatím se to bohužel nekoná, ale už je to čím dál tím lepší a většinou už se budím jen 1-2x, což už je úplná pohodička.

Zatímco pondělní procházka tedy za moc nestála, v úterý při dopolední procházce s tatínkem jsem si to zase jednou pěkně užil. V úterý se totiž konají na náměstí tradiční trhy a škoda, že taťka musel po obědě do práce, protože jinak bychom tam asi strávili celý den. Všude spousta lidí, na každém kroku se něco děje, jooo, to je něco pro mě.

Ve středu nám konečně dorazila objednaná autosedačka a protože jsme měli na druhý den naplánovánu opět cestu na Moravu, rozhodli se naši, že ji ještě zajedeme hned vyzkoušet. Během chvilky jsme byli vypraveni a vydali se na malou testovací jízdu směr Nové Město. Trošku jsme se opět prošli po náměstí, já si na zdejším dětském hřišti vyzkoušel i nějakou tu atrakci a jelo se domů. Večeře, koupání a hurá na kutě. A ve čtvrtek hurááááá na Moravu. Náš přesun byl sice nejprve trochu v ohrožení, neb babičku s dědou skolil nějaký zákeřný bacil, ale podařilo se jím ho s pomocí domácí medicíny a nakonec i doktorů včas zahnat. Vyrazili jsme kolem desáté a brali to lážo plážo, dělali si často přestávky, takže na butovický dvoreček jsme dorazili asi kolem druhé odpoledne. Počasí přálo, tak jsme si při cestě i chvilku natáhli na dece a po dojezdu jsme si dali i nás první oběd pod širým nebem. S mamkou jsme pak ještě skočili za strejdou na ranč, trošku jsem se pak prospal v kočárku a hurá domů. Tady už mě čekala večeře a po dlouhé době zase konečně i pořádné koupání ve velké vaně. Ikdyž teda teď už na té velikosti moc nezáleží, ve vaně teď ze všeho nejraději totiž sedím. To se pak skvěle dá plácat rukama do vody. Jo, jinak dobrušské bazénové plavání jsme museli zrušit. Bylo totiž v sobotu a to se nám teda jakože fáákt nehodí, bo bychom se tak vůbec nedostali na Moravu. A to si teda odpustím raději ten bazén než zahradu :-)

V pátek dopolko si naši zajeli do ostravského shopingu. Přesněji řečeno, zajeli tam, aby tam nakoupili zase něco pro mě. Byla to ale rychlovka, takže na oběd už byli zase doma. Odpoledne jsme pak vyrazili po delší době i za mým příbuzenstvem do Kozlovic. Cestou jsem usnul, tak jsem byl po dojezdu trošku rozmrzelý a moc kamarádit jsem se nechtěl. Tak mě taťka trochu ponosil po zahradě, ukázal stromy a za chvilku už bylo fajn a nechal jsem se ponosit i od dědy a tety Lenky. A když mi pak dali na zem deku a já si tady mohl spokojeně trhat travičku, to už mi vůbec nic nechybělo. Jako bonus jsem pak ještě dostal taťkovo auto. Pravou nefalšovanou oranžovou tatrovku :-) Pak jsme se šli s našima a s tetou Lenkou ještě trošku projít po Kozlovicích a že jsme to brali kolem večerky, stavili jsme se i pozdravit pradědečka. Na zahradě zrovna byli venku i Ondra s Matějem, tak jsem se s nimi pozdravil, naši si dali dědův výborný dýňový štrůdlík a šlo se dále. Nás už pak čekala jenom cesta zpátky do Studénky, kterou jsem nečekaně opět prospal :-)

Skoro celou sobotu se tatínek věnoval údržbě našeho vozu, já mezitím byl buď někde s babičkou nebo mu asistoval a kontroloval, jestli ten kufr vysál fakt důkladně :-) Taky jsem si ten den vyzkoušel nosítko, které mi půjčila Karinka a které si plánujeme vzít na naši květnovou minidovolenou na Slovensko.
V neděli jsme si udělali s babičkou a dědou výlet na rybníky. Byl to můj regulerně první výlet do těchto míst a musím vám teda říct, že je se tady teda na co dívat. Taky bylo fajn, že mě většinu cesty nesli. A taky byla legrace, když mi dali do ruky dlouhé rákosí, jak jsem s ním šermoval a naháněl dědečka. A víte koho jsme potkali cestou zpátky? Alexe. No není ten svět malý? :-)

Rok se pomalu překujule do své druhé čtvrtiny, já se pomalu překulil přes 8.měsíc a displej váhy v poradně se při úterní kontrole překulil přes desítikilovou hranici. Mé aktuální míry jsou totiž 10,250 kg a 75 cm. No žádný drobeček, ale chlap jak má být. I paní doktorka v poradně říkala, že mám míry jako jednoročáci. Jinak teda musím říct, že k paní doktorce moc sympatií nechovám. Nebo jak jinak si mám vysvětlit, že přestože šlo jenom o obyč prohlídku, tak jen co se ke mě paní doktorka přiblížila a sáhla na mě, spustil jsem takový ječák, jaký se mi už dlouho nepodařil. Uklidnil jsem se až u mamky v náruči a ještě pěknou chvilku jsem pak venku v kočárku vzlykal, než se mi podařilo usnout.

Jinak teda musím se vám přiznat, že pokud je člověk dost vytrvalý a hlasitý, dá se takovým řvaním i lecčeho dosáhnout. Maminka by třeba ráda, kdybych v kočárku ležel. Ale to se mi nelíbí. Já chci raději sedět a všechno pozorovat. Takže stačí zahulákat a sedíííím :-) No, musím teda uznat, že jsem trochu paličák a sezení si vynucuji ikdyž jsem už hooodně unavený a do spánku mi toho moc nezbývá. Ale znáte to, si lehnu a něco zajímavého se zrovna kolem bude dít. To já si raději budu sedět a v sedě si i pěkně usnu. A dávam si mooc dobrý pozor, aby mě mamka hned nepoložila. To se opět ozvu v plné síle. Šanci uvést mě do vodorovné polohy má až jsem opravdu tuhoň.

První jarní den máme za sebou a protože i počasí se konečně tváří jarně, nastal konečně i čas našich výletů. V pátek to byla jenom taková malá podvečerní vyjížďka do Opočna. Zašli jsem mrknout na zápas zdejších čutálistů, prošli se na nádvoří a nakukli i do parku a dvě hodinky utekly jako nic.

Bylo to prima a hlavně naši ocenili fakt, že mě tímhle výletem krásně zabavili. Ono je to se mnou totiž už docela náročné a tak než mi dělat zábavu v bytě nebo se jen tak bez cíle procházet Dobruškou sem a tam, je jednodušší nasednout do auta a někam se mnou vyjet. To si pak pěkně pozorují dění okolo a jsem spokojený. Proto i v sobotu jsme využili příznivé předpovědi počasí a naplánovali si výlet do Hradce. Nejprve jsme se stavili v prodejně kočárků, kde mi byla vybrána nová autosedačka. Už jsem přece jenom velký kluk a v té mé současné mi začínalo být už trochu těsno. Poté jsem si skočili do naší oblíbené intersparové restaurace na oběd a po něm už vyrazili na procházku kolem vody. Nejprve jsem ještě mrkli ke splavu a pak už si to zamířili do centra do Jiráskových sadů. Já jsem si cestou trochu zdřímnul, ale po dojetí do cíle už jsem byl zase v plné síle a mohl pěkně pozorovat ten cvrkot kolem. Trošku jsme se prošli parkem, já si pak dal na lavičce mléčnou svačinku, po ní jsem si odskočil vyčůrat se do keříčku a pomalu jsme se vydali na zpáteční cestu. Naši byli sice trochu uchozeni, ale jinak to byl moc prima den.



Neděli jsme už trávili doma a jak už jsem říkal, není lehké mě zabavit. Ale našim se to podařilo - aspoň na chvilku :-). Zatímco mamka přesazovala na lodžii kytičky, já jsem byl usazen do své jídelní židličky a z téhle pozorovatelny pěkně sledoval dění dole na křižovatce. Prý už mi chybí jenom fajfka do pusy a jsem jak důchodce...říkala babička s dědou, když jim mamka poslala tuhle fotku.

Tento týden mi zpříjemnila svou návštěvou babička. Měla sice nabitý týden, ale ona si na mě vždycky ráda čas udělá. Bohužel počasí moc nepřálo a v den jejího příjezdu docela pršelo. Ale babičku nějaký ten dešť neodradí, nahodila na kočár pláštěnku, na sebe nepromokavou bundu a šli jsme ven. Vlastně skoro každou chvilku jsme byli spolu venku. Co taky v paneláku, že? Ale ani doma se s ní nenudím. Vždycky si pro mě vymyslí nějakou zábavu. Babička se ale dlouho nezdržela a hned druhý den odpoledne odjížděla zase domů. Byli jsme ji s maminkou vyprovodit na zastávku a kdybych zrovna nespal, zažil bych i parádní chumelenici a taky bych babičce zamával. Už dopoledne jsem ji totiž předvedl, jak umím dělat pápááá.
Ve středu jsem měl pro změnu zase rande s Adélkou. Nejprve se s námi mamky prošly až do Křovic a pak jsme to všichni čtyři zapíchli u nás doma. Trošku jsem se tu s Áďou pokouleli po dece, mamky si daly kafčo a asi za hoďku jsme vyrazili ještě ven. Šli jsme mrknout k Mašlaňům na zahrádku, ovšem teda musím říct, že moc jsem toho neviděl. Cestou tam jsem totiž usnul. Při zpáteční cestě už se ale o spánku mluvit nedalo, ba naopak. Zpustil jsem zplna hrdla, což si nakonec vyžádalo i vytažení z kočárku.
V pátek jsme pro změnu byli s mamkou zase v herně. Opět se konalo cvičeníčko a masáže a tentokrát mě vám to tak zmohlo, že jsem to pak v kočárku zalomil na více jak 2,5 hodiny. Mamku sice z té procházky trošku bolely nohy, ale zase jsme aspoň mohli vyzvednou taťku v práci. Což ostatně děláme pokaždé, když jsme venku v době, kdy má padla. To pak na něho čekáme před branou a já mám vždycky pusu od ucha k uchu, když ho uvidím.
Víkend proběhl poklidně a kromě toho, že jsem svůj jídelníček obohatil o chleba s lučinou se nic zvláštního nestalo. No musím říct, že nové chutě přijímám docela bez problémů, jenom teda přesnídávky, ty mi pořád nějak nejedou. Každopádně už to baštění beru jako vedlejší čínnost, protože hlavní mou náplní při sezení u stolu je, co nejrychleji dostat věci ze stolu na zem. A to mi teda jde opravdu dobře. Jen teda mamku s taťkou daleko dříve než mě přestane bavit mi je podávat zase zpátky na stůl. Ale musím uznat, že mají docela výdrž :-) Já mám zase výdrž při mé další zálibě. Tou je systematické přendávání věci zprava doleva a zase zpátky a vůbec jakákoliv činnost, kdy věci přendávám odněkud někam. Takže chtějí-li mít naši ode mě na chvilku pokoj (tím je myšleno od mého ojojkování), tak takové vyndávání prádla z pračky, přerovnávání novin nebo rozhazování klamerek, to jsou ty pravé činnosti, jak mě zabavit. Další sázka na jistotu je jakákoliv hračka nebo věc, na které se něco točí. Třeba takové kola na autě. V mžiku se k němu dokoulím, převrátím si ho na bok a už si pěkně točím kolečkama. Jo a jinak jsem svůj valivý pohyb opět o něco zdokonalil a už bez problémů dokáží nabrat ten správný směr. Buď se totiž vzepřu na rukou a na nich se otočím a nebo se dokoulím k pevné překážce a od té se odrazím nohama. No fakt už to koulení mám promakané, takže zakoulet se z obýváku do vedlejšího pokoje a tam shodit na zem naši vééélikou mapu už umím poměrně dost rychle. A co teda taky umím, tak to je dostat se dolů z gauče. Na zemi sice nelozím, ale jakmile jsem na gauči, tak se krásně odstrkávám a šup už jsem nožkama na zemi. A ten pocit, ten bych vám přál zažít. Jak se má noha dotkne země, já získám jistotu a naberu stabilitu, tak i chvilku sám stojí. A kráááásně se přitom usmívám. No však mám taky z tohohle svého kousku radost.

Zatímco minulý týden byl jedním z těch poklidnějších, tak to tenhle byl naopak událostmi nabitý až až. Jak si to mamka zapisuje do kalendáře, tak tentokrát ho má popsaný od shora až dolů. Tak to vezmu hezky popořádku.
Pondělí: Předvádím mamce další ze svých kousků a to kousek zvaný "paci paci pacičky". A jako obvykle, sklidil jsem s tím opět velký úspěch. Před obědem jsme se pak s mamkou vypravili na návštěvu za Adélkou. Já jsem se opět nenechal vyvést z rovnováhy a na návštěvě jsem se choval zcela klidně a po té, co jsem se s Áďou pozdravil, jsem ji už nevěnoval zvláštní pozornost. Naopak Áďa, ta byla z mé návštěvy úplně u vytržení. Každou chvilku se na mě vrhala a tahala mě za tričko, dokonce si i spletla moji ruku se svou a začala si ji cpát do pusy. No nevím, čím to, že ty holky na mě tak letí :-) Asi mám nějaké zvláštní charisma nebo co :-)
V úterý u nás proběhl velký křest. Křest naší nové vlněné deky, kterou jsem dostal od prababičky... aneb není radno nechávati mě rozbaleného a bez dozoru :-). Mamka měla sice díky tomu po ránu o zábavu postaráno, ale já zase jedinečnou příležitost z blízka si prohlédnout a osahat vlastní finální produkty trávení.
V noci ze středy na čtvrtek jsem si střihnul hodinku a půl bdění doprovázené hulákáním a dožadováním se přísunu mlíčka, kterého se mi nakonec dostalo. A dostalo se mi ho i v noci z pátku na sobotu. Mamka po delší době na mě sice zkoušela metodu nedat napít, ale když jsem to ani po hodině s řevem nevzdával, tak to vzdala ona. Naštěstí jí tohle nenapadá moc často, takže i v noci se mi ještě dostává pravidelného přísunu živin. Ne že by byly vzhledem k mé tělesné konstituci potřeba, ale znáte to, zvyk je zvyk :-)
V sobotu byl první jarní den a my jsme toho využili a udělali si takový malý výlet do Nového Města. Prošli jsem se po městě, já to více méně prospal, ale na chvilku jsem to oko taky rozlepil. Byl to ale opravdu jen takový minivýlet, takže na oběd jsme už byli zase doma. No a protože počasíčko ten den přálo, tak jsme odpo ještě vyrazili do ulic Dobrušky na procházku. A to jsem už teda nespal, ale v poloze pololežmo (no spíše polosedmo) jsem se rozhlížel po okolí. Už mě to totiž nebaví jen tak ležet v kočárku a když zrovna nejsem spací, tak se dožaduji posazení. To pak mám totiž pěkný rozhled a můžu pozorovat, co se kde kolem děje. A musím říct, že se mi to takhle moc líbí a někdy vydržím nespat celou procházku. Jediné, co se mi zatím na procházkách nelíbilo, tak to je takový jeden malý raťafák. Jak začne štěkat, tak se ho vždycky polekám a mám co dělat, abych nezačal plakat. Naštěstí jsem to ale vždycky ustál.
V neděli to naopak s počasím nebyla žádná sláva a tak jsme se vydali pro změnu do Hradce. Můj šatník si totiž opět říká o doplnění. Takže jsme si udělali zastávku v bývalém Carefouru, a pak tradičně skončili ve Sparu. Tady jsem si dali oběd a tentokrát jsem dostal i já. Sice to byla jenom z domu dovezená bašta, ale už jsem si přece jenom připadal lépe, když už jsem se na to jídlo nemusel jenom dívat. Ale nejlepším zážitkem celého dne byla moje první jízda v nákupním košíku. Ani se mi z něho pak nechtělo vysedat, jak se mi v něm líbilo :-)

No a jinak z události tohoto týdne stojí za zmínku taky to, že jsme o víkendu bezplenkovali i v noci. Přes den už to máme docela vychytané a většinou mám mokrou plínku jenom po procházce a výjimečně, když to naši flákají, tak 1-2 kousky za den. Jak už jsem totiž teď docela mobilní a neustále něčím zaujatý, tak nijak moc nedávám najevo, že se mi zrovna chce. Takže teď máme období, kdy bezplenkujeme spíše díky tomu, že mě naši pravidelně vezmou nad umyvadlo, řeknou kouzelné slůvko a už to jede...teda spíše teče :-) V noci to naopak dávám najevo docela výrazně. Začnu se vrťět a kňourat. Doteď to mamka přikládala tomu, že se dožaduji pití. Ale protože usoudila, že po večerní kaši a nakojení bych mohl vydržet spát i o něco déle než standardní 3 hoďky, tak se rozhodla vyzkoušet, jestli ten důvod toho, proč se budím, není v nečem jiném. No a jasně že je. Mě se chce čůůůrat. Takže teď už nedostanu hned napít, ale jdeme se vyčůrat a já pak většinou zase spokojené usnu a na jídlo se vzbudím až o nějakou tu hoďku později. Je teda fakt, že ne vždy se mi to usnutí podaří a je pak nutná uspávačka nakojením. Ale časem se to snad naučím i bez něho. Aspoň mamka v to teda pevně doufá :-).

Kromě toho, že se tento týden slavilo desáté výročí vstupu naší republiky k NATO, a že ve středu byl úplněk, tak se u nás nic převratného neudálo. Jediná věc, která se trochu vymykala normálu, bylo snad jedině to, že jsem se v pátek skoro celý den odmítal napít mlíčka. Mamka se divila, co to jako má znamenat, ale jelikož jinak jsem baštil normálně, tak to neřešila. A dobře udělala. Večer jsem si totiž už dal jako obvykle před spaním bez remcání svou pravidelnou mléčnou dávku. A jak jsem přes den neodčerpával, to vám to panečku teklo úplně samo :-)

Jinak byl pátek super den, protože za mnou přijela babička s dědou a to bylo hned o zábavu postaráno. V sobotu jsme byl s babičkou skoro celý den venku a zatímco já jsem si užíval čerstvého vzdoušku, taťka s dědou se doma pěkně zapotili. Se totiž rozhodli namontovat do chodbičky mezi kuchyní a chodbou jakési vrátka, že prý jako až začnu lozit nebo chodit, tak abych byl pod dozorem. No jsem teda sám zvědavý na to, jak se ten jejich vynález osvědčí v praxi. Ale snad to k něčemu bude, když už to dalo tolik práce a děda si při instalaci tohodle zabezpečovacího zařízení odrovnal vrtáním do panelu asi čtyři vrtáky. V neděli už děda naštěstí nepracoval, a tak vyrazil taky s námi na procházku. A když jsme se z procházky vrátili, zamířili jsme si to všichni k Zelingerům na oběd. Už jsme tady byli minulý týden s našima a jelikož jsem se tady choval způsobně, usoudili, že si to můžeme zopakovat. Tentokrát jsem dokonce seděl i v takové té vysoké židličce. Ale teda stejně jako minule, zase jsem toho k jídlu moc nedostal. No tak třeba příště.

A jsem zase zpátky v Dobrušce. Změnu prostředí vůbec neřeším, prostě to už beru jako samozřejmost. To pro maminku byl ten náš přesun o něco horší. Na Moravě to totiž měla jako takové malé prázdniny, protože byl po ruce vždycky někdo, kdo si mě vzal na starost a maminka mohla odpočívat. Tady v Dobrušce už je ale na mě zase sama a tak je to po tom měsíci pro ni zase trochu nezvyk. Naštěstí skoro celý týden byl s námi doma ještě i tatínek. Je totiž ještě pořád na nemocenské a doléčuje se z té své dlouhé nemoci. Ještě ho pořád zlobí zvýšená teplota, a tak by měl odpočívat, ale bohužel se mnou toho moc nenaleží. Zatímco maminka dopoledne vaří, tak taťka se mi věnuje a hraje si se mnou. Většinou teda v poloze ležmo na dece, ale občas taky ne. To třeba když mi dělá dozor při mých vyjížďkách s novým fárem po bytě. No ale kdo ví, třeba zrovna tahle hrací terapie pomohla k tomu, že v pátek už šel tatínek po třech týdnech zase do práce.

Já jsem šel pro změnu po více jak měsíci zase k paní doktorce. Se mi totiž v puse objevila jakási moučnivka nebo co to je, tak jsem si šel na to nechat předepsat nějakou vodičku. No a když už jsme tam byli, tak mě i převážili a hádejte, kolik už vážím? No bez čtvrt kila rovných deset :-) Pro ty, kterým se to nechce počítat, tak to bylo přesně 9,730 kg. Měření se tentokrát nekonalo, ale aby měli naši přehled jak jim rostu, tak si mě doma změřili a už jsem o celých 21 centimetrů delší, než když jsem se narodil a mám už plus minus baj oko nějakých 74. Jsem já to ale kus chlapa, co?

Taky o mě říkají, že jsem mooc šikovný. No já to vím už dávno, ale oni o tom potřebuji pořád přesvědčovat nějakými novými kousky. Rádi by mě už viděli lozit, ale tomu já zdárně odolávám. Proč taky někam lozit, když se tam v pohodě rychlostí blesku dokoulím, že? Sem tam se mi sice podaří dostat se na čtyři, ale tohle zatím není moje oblíbená poloha. Tak abych jim udělal aspoň nějakou radost, tak jsem jim předvedl ukázkově provedené kroucení ručičkama aneb "tak tak všelijak". Znáte to, ne? Jsem to teda dělal už ve Studénce, ale až teprve teď jim došlo, že si neprohlížím ruce, ale předvádím tohle. Takže teď už mi říkají: "Tobi, jak se máš? Tak tak .." a já i když se mám fajn, tak jim ukážu že "všelijak" a přitom nahodím svůj úsměv a oni jsou děsně happy, že jsem táááák šikovný. Jo a to jsem jim taky jednou předvedl něco, co zase považovali za důkaz mé nadprůměrné inteligence. Taťka mě držel na klíně, mamka mi dávala banán a já se přitom natáhnul po hračkách. A taťka se ptal, že prý co si chci vzít. No a já si z hromady hraček vzal zrovna takový ten šustící banán, co jsem ho dostal tenkrát v Praze. No měli jste naše vidět, jak se dmuli pýchou, jakého to mají chytrého syna. No neříkám, že nemají, ale tohle byla fakt náhoda. Co ale náhodou dělám nenáhodně, tak to je podávání cumlíku. Si ho vyndám z pusy a nabízím našim, ať si taky podudlají :-) No vezmou si ho, ale do pusy si ho nedají. Nevím teda proč, taková prima věc to je.

No a s mamkou jsme se rozhodli, že i tady v Dobrušce budeme muset trochu obohatit náš společenský život a vyrazit trochu mezi lidi. A vyrazili jsme hned v pátek a poprvé navštívili zdejší mateřské centrum, kde se teď pravidelně každý pátek koná herna pro maminky s miminky od 2 měsíců do roku. Byli jsme tam poprvé, tak jsme se tam oba rozkoukávali. No hlavně já jsem nevěděl, kam se dřív dívat. Nové prostředí, já právě probuzený, všude kolem samí prcci (kupodivu všichni menší a mladší než já), takže mamka se mnou při masážích a cvičeních jen těžko navazovala oční kontakt, protože já jsem musel sledovat dění okolo sebe, aby mi náhodou něco neuteklo. No a taky jsme se s mamkou přihlásili na plavání. Mělo by se začít od dubna, tak to jsem na to taky zvědavý, jak to bude probíhat.

Můj poslední týden na Moravě utekl nějak nevídaně rychle. Než jsem se nadál, byl tady pátek a my jsme se konečně vydali na cestu do Dobrušky. Tatínek ještě sice stále není fit, ale s maminkou se nám po něm už moc stýskalo. Blbé je jenom to, že když teď budu v Dobrušce, bude se mi zase stýska po babičce a dědovi a strejdovi Dankovi a tetě Jarce, no zkrátka po všech, se kterými jsem si to na Moravě pěkně užíval.

Ještě před našim odjezdem jsme stihli návštěvu u Kubíka. A tentokrát jsme si spolu ani moc nepohráli, protože Kubi už je nějaký moc mobilní, furt někam lezl a stoupal si a zase sedal. Nejraději na mě. Taky mi předvedl, jak umí protestovat, když nechce jíst. Jsem jenom koukal.
Já jsem se totiž na Moravě pěkně rozbaštil a s jídlem už jsme kamarádi. Lví zásluhu má na tom určitě i babička, protože ta mi tady vyvařovala samé dobrůtky. Třeba brambory s mrkví nebo se špenátem, zeleninovou polívku a jiné mňamky. Minulý týden jsem dokonce poprvé ochutnal i maso. Měl jsem kuřátko s bramborovou kaší a zbaštil jsem skoro celou skleničku. Takže vegetarián jako je teta Lenka ze mě asi nebude. Taky kaše mám rád a dávám si je každý večer. Vyzkoušel jsem už rýžovou, kukuřičnou, moc rád mám pohankovou. A taky jsem se už skamarádil i s hrnečkem (takovým tím nekapajícím), takže to jídlo už i zapiju čajíkem. No když se zadaří a já toho sním dost, tak už si přes den dokažů i odpustit jednu mléčnou porci od maminky. Ale jenom přes den. V noci ani náhodou. To se s železnou pravidelností vzbudím přesně 3 hodiny po uložení do postýlky a pak tak nějak co 2-3 hoďky pokračuji až do rána. Asi týden se sice mamce dařilo mě o té půlnoci uspat, ale všeho dočasu. Za pár dní zase všechno při starém. Naštěstí s přechodem na pevnou stravu už po ránu nehážu ty mega nálože do umyvadla, ale odsunuji je do dopoledních hodin, tak aspoň něco. A taky po ránu vydržím v posteli ještě jen tak ležet a ne hned hulákat a tak má mamka aspoň nějaký čas na probrání. Ale stejně se prý už moooc těší, až se jednou vyspí celou noc. No nevím, mě to zas až tak moc nevadí, že nespím celou noc. To ostatně můžu dohnat přes den. Však si taky dopoledne většinou hoďku až dvě schrupnu a pak ještě po obědě taky. A navečer si taky musím dát ještě aspoň rychlý minispánek, jinak bych byl večer už protivka protivná a je to se mnou k nevydržení. Jedině, že bych měl dostatečně kvalitní rozptýlení, jakým je třeba návštěva nebo někdo, koho jsem dlouho neviděl. To pak ještě dokážu na chvilku zapomenout, že už jsem unavený a chce se mi spát a většinou se ještě předvedu z té lepší stránky. Se vůbec docela rád předvádím. Třeba takové skákání v baby-hupu. Jak mám přitom diváky, tak skáču jak čertík na pérku :-)A baby-hup jsem si dovezl do Dobrušky a dědeček nám ho tam pověsil a pověsil tam mamince i takové houpací křeslo, co si ho už dlouho přála a teprve teď si ho koupila. Takže to teď u nás v bytě vypadá trochu jako v pavilonu opic. Ale ono se to hodí. Vymýšlet mi totiž každodenně celodenní program dá docela zabrat a tak takové věci přijdou vhod.

Tak a je tady pátek a já konečně jedu za tatínkem. Už se na něho moooc těším. Ten bude koukat, jaké jsem za těch 14 dní, co mě neviděl, udělal pokroky. Třeba to, jak už skoro sám sedím, jak se stavím na nohy, jak už spořádaně baštím, jak řádím v baby-hupu. A ještě více se těším na to, jak si spolu budeme hrát. Jenom se nám teda taťka musí nejprve pořádně uzdravit. Ještě je pořád marod a pořád ho trápí kašel a teploty, tak je z toho smutný. Ale já už mu zvednu náladu a mamka mu udělá sem tam nějaký ten léčivý lektvárek a to by bylo, aby nebyl brzo zase fit. Však už je nejvyšší čas. Venku už to začíná vypadat jarně, tak ať můžeme někam na výlety.

Jak si tak pořád prodlužuji ten svůj pobyt na Moravě, tak aspoň postupně stíhám věci, které bych za ten původně plánovaný týden vůbec stihnout nemohl. Třeba konečně došlo na to, že jsem se viděl i s mým kámošem Alexem. Ve čtvrtek jsme se totiž vydali po obědě na horní konec a strávili s tetou Evičkou a Alexem prima odpoledne. Když jsme dorazili, tak Alex ještě vyspával. Tak jsme se aspoň s mamkou podívali, jaké tam mají prima bydleníčko, mamča si dala čajíka a mňamkovou buchtu (jak jinak, já jsem zase nedostal) a já zatím apoň okouknul Alexovy hračky. No a pak jsem šel okouknout i Alexe. Jak se vzbudil, nasáčkovali jsme se mu do postele. No ten koukal, kde se tam najednou vzalo tolik lidí. My jsme se totiž vlastně ještě ani pořádně neviděli, protože zatím s námi mamky jenom kočárkovaly a to my jsme většinou spali. Nebo aspoň já :-) Teď už to ale bylo o něčem jiném. Alex už je čerstvý ročák, já půlročák, takže o spaní tentokrát už nemohla být ani řeč.

Alex mi předvedl bravurně zvládnutý pohyb po dvou, pití z hrnečku jednoruč ve stoje, házení buchtou na koberec, jak během 5 minut rozkrámovat všechny hračky a spoustu dalších dovedností. No jestli tohle za pár měsíců budu taky umět, tak to si se mnou naši teprve užijí. Každopádně já jsem si to u Alexe užíval moc. Alex je totiž fakt kámoš. Mi půjčil i svoje auto. A mě se na něm tak líbilo, že mi jedno mamka hned druhý den vyhrála v mimiaukci a auto už na mě čeká v Dobrušce :-) Teta nám pak ještě zahrála na klavír, Alex předvedl taneční kreace ala hula hop a odpoledne uteklo jako voda. Ale že jsme si ho krásně užili. Budeme to muset zase někdy zopakovat.

V sobotu jsme už měli naplánovaný přesun do Dobrušky. Ale ten se nakonec nekonal. Tatínek totiž pořád marodí. Po týdnu léčení čajem a paralenem se to nelepšilo, navíc se přidal ještě kašel, a tak šel taťka v pátek znovu k doktorovi a ten mu napsal antibiotika a je ještě další týden na neschopence. No a to by nemělo smysl, abychom tam jezdili. Tatínek potřebuje odpočívat a to by se mnou nešlo. Navíc jak se dalo očekávat, přes víkend se zase zima ozvala v plné síle a cesty byly způsobilé spíše pro jízdu na lyžích než autem. Takže je to k neuvěření, ale můj pobyt na Moravě se opět prodlužuje.
No a abych se tady náhodou nenudil (což sice nehrozí, ale co kdyby), tak mi byl v neděli slavnostně zprovozněn baby-hup. Je ještě po strejdovi, takže už pamatuje hopsání strejdy a maminky. A teď přišel čas, abych ho vyzkoušel i já. Už mě totiž nebaví jen tak ležet. Úplně nejraději ze všeho se totiž stavím na nohy. Takže děda donesl z půdy baby-hup, s babičkou ho celý den renovovali a v neděli večer už jsem si poprvé v něm zahopsal. Zatím to byly ještě takové nesmělé poskoky, ale jinak vám řeknu, fakt super věc. Hopsání se asi stane mým novým koníčkem.

Můj pobyt na Moravě se prodloužil o další týden a tak jsme toho využili a hned v pondělí jsme zajeli do NJ. Jednak na návštěvu za tetou Miluškou, ale hlavně taky pro cumlíka. Já mám totiž takového speciálního velikého a toho nikde nemají, jenom tady. Jenže ouha, tentokrát jsme ani tady neuspěli, ještě jim nepřišlo zboží. Takže ještě budu muset chvilku vydržet dudlat ten můj vydudlaný. Já teda nejsem na cumlíku zas až tak závislý, přes den si ho klidně odpustím, ale usínám zásadně s ním. Ale většinou mě asi zastihnete s cumlíkem v puse i přes den. Zvlášť, když nemám zrovna nejlepší den a nebo když mě zlobí zoubky. To mám pak cumlíka jako takovou masážní pomůcku. A s cumlíkem už se dokáže bezvadně obsloužit sám. Stačí, když mi ho dají do ruky a nebo leží někde poblíž, tak šup s ním do pusy. Jsem dokonce takový profík, že to zvládám i po tmě. A zvládám to bravurně i obráceně. Vytahovat ho a vyhazovat, to mi jde zvlášť dobře večer, když usínám a nebo v noci, když se vzbudím. To pak má mamka vždycky takovou menší pátrací akci, aby ho v té tmě zase našla a dala mi ho zpátky.

Jinak jsem toho tento týden moc nepodnikal, protože jsem tak trochu marod. Začlo mi hnisat i druhé očičko a taky trochu kýchám a mám rýmu. No řeknu vám, nic přijemného. Nemocní jsou i dole na ranči, takže mě ani nemá kdo přijít rozptýlit. Ale naštěstí jak je teď venku zima a na zahradě se toho nedá moc dělat, tak aspoň dedeček má na mě více času a hned jak přijde z práce, tak se mi věnuje. Ve čtvrtek mě i dokonce skoro hoďku sám hlídal. Babička totiž byla v divadle a maminka šla na masáž. A zvládli jsem to úplně v pohodě, jenom jsem dědu trochu poblinkal a naprděl do plínky :-) Ale řeknu vám, že je s dědou ale legrace. Furt vymýšlí nějaké blbinky, jak mě zabavit. A to já mám rád :-) A jak už jsem se zmínil, mám taky moc rád vodu. A tady na Moravě si zase dopřávám luxusu velké vany, tak tam pěkně řádím. Kdybyste viděli tu kopanou, co jsem tam večer předváděl. V pátek, když už za námi zase přijel taťka a koupal mě on, tak byl mokrý, jako by v té vaně byl se mnou. Když kopu dělám takové vlny , že se mi sem tam dostane voda i na obličej a do pusy. Vždycky se toho nejprve trochu leknu, co to jako je, ale v zápětí si uvědomím, že to je jenom voda, tak se tomu jenom zasměju. Ve vaně je to fakt žůžo. O to hůř ale snáším pobyt na suchu, když mě z ní vytáhnou. A navíc k tomu ještě ten proces utírání, oblíkání, čištění nosu, očí, česání. No kliďo bych se bez toho obešel.

Neobejdu se ale bez tatínka. Takže jsem moc rád (a maminka ještě více), že za námi vždycky přijede aspoň na víkend. Tentokrát už jsem měli jet s ním zpátky do Dobrušky i my. Ale počasí nám zase trochu zkřížilo plány. Přes víkend zase nasněžilo a opakovat si naši adrenalinovou jízdu po zasněžených cestách se nám teda rozhodně nechtělo, tak jsme přemýšleli, jak to vymyslíme. No nakonec to za nás bylo vymyšleno. V sobotu večer dostal taťka teplotu a protože ani v neděli mu nebylo líp a to by nemělo moc smysl, abychom jeli domů s ním, tak nakonec jel do Dobrušky jenom on sám a vlakem. Takže tatínka jsem si tentokrát moc neužil. Ale stihnul jsem mu aspoň ukázat, co všechno jsem se tady v Butovicích naučil. Třeba to, jak rád se přitahuji do sedu. Stačí, když mi někdo podá ruce a nebo vařečku a šup, už sedím. Já vím, že bych ještě neměl, všude píšou, že sedět máme, až se sami posadíme, ale když mě to táák baví. Kdybyste viděli ten můj blažený výraz, když sedím, taky byste neodolali a ty ruce mi podali. Ikdyž náhodou, už jsem takový profík, že chvilku vydržím sedět úplně sám a ani se neviklám, ani nepadám. Zkrátka si jen tak sedím. Ale co je úplně nejlepší, tak to je když mě přidrží a já jakože stojím. To je vám najednou rozhled. A líbí se mi to tak, že když se přitahuji, tak to beru z lehu rovnou do stoje. Ještě se teda při stání trošku kymácím, ale když se něčeho přidržuji, tak už chvilku vydržím i sám. Svělá je na tohle ohrádka, co mi ji tady zprovoznili. Vypadá to sice jako klec, ale náhodou to je v ní prima. A je ještě po dědečkovi. Se v ní pěkně válí a odráží o šprušlíky, a nebo právě se v ní dá i pěkně stát. Zatím mě teda přidržují, abych si náhodou nevybil zuby, co ještě ani nemám. Ale nebude to dlouho trvat, a určitě v ní už budu stát sám. Ale skvěle se dá stát i třeba v takové krabici.
Jo a to vám musím říct. Víte, co jsem provedl mamince? Jsem se jí schoval :-) Když mě jednou položila na zem a šla něco dělat do kuchyně, tak když se za chvilku vrátila, tak deka prázdná a já nikde. Teda já jsem tam byl, jenom ona mě neviděla. Jsem se totiž zakoulel pod postel :-) Tam je to vůbec prima, si tam někdy jen tak vlezeme s dědou a zkoumáme, jak to tam ze spodu vypadá. Vypadám přitom děsně důležitě a zaujatě a děda mi říká, že jsem monter Šiškin. Já teda nevím, kdo to je, ale asi někdo stejně šikovný jako já :-)

Abych vám tak nějak shrnul své pohybové dovednosti, tak v koulení jsem už mistr a všichni mě musí moc dobře hlídat, abych se jim někam nezakutálel nebo neskutálel z postele dolů. Občas slýchávám, že bych se už mohl pomalu i začít plazit nebo lozit. Ale tomu já teda ještě odolávám. Se mi sice už sem tam podaří zvednout dupku nebo jako že podsunout koleno, ale stejně raději stále dávám přednost osvědčenému způsobu pohybu vpřed. Se mi totiž už něco jako lezení podařilo, ale ono to bylo spíše směrem vzad a to teda fakt nevím, k čemu to je dobré, když se místo k hračce posunují on ní. Co se mi ale zalíbilo, to je odrážení se od stěny, když ležím v koupelně na zemi. Já mám totiž pod sebou ručník a jak to na té podlaze klouže, tak já skrčím nohy, opřu se a pak se odšťouchnu a jedůůů.
Jo a mám nový nočník. Jak jsme zjistili, tak nočník, co mi babička minulý týden koupila, nebyl zcela ideální (jsem z něho čůral ven), a tak ho šla babička vyměnit. A ten nový nočník je úplně suprový, vypadá jako lachtan a vždycky když čůrám, tak plácám lachtana po hlavě. A musím se pochlubit, čurání do nočníku mi jde na jedničku. A chcete vidět, jak na nočníku sedí mamka? Tak mrkněte na naši společnou nočníkovací fotku.

Co mi ale ještě stále nejde, to je spinkání. Stále se po uložení do postýlky skoro na minutu přesně za tři hoďky přihlásím o jídlo. Naštěstí mamka teď díky mé nemoci nezkouší mě to odnaučit, ale bojím se, že ten čas jednou nastane. No co, jen ať to zkusí, nasadím jako protizbraň můj srdceryvný pláč a uvidíme, kdo to vzdá dřív. Jestli já nebo mamka :-)

Tak a jsme zase na Moravě. A jak už to bývá, rozhodně se tady nenudím. V pondělí se mě ujala babička a hned dopolko se mnou vyrazila na procházku. Trošku ale podcenila upozornění maminky, že už v kočárku moc dlouho nespím a vydržím být venku asi tak hoďku. A chcete vědět, jak to dopadlo? No pěkný kus cesty mě nesla na rukou, protože já už jsem v kočárku opravdu nechtěl být :-) Ale babičku to neodradilo a hned po obědě se mnou vyrazila ven zase. Tentokrát už mě domu dovezla v kočárku. Ale to jenom proto, že jsme měli čůrací mezizastávku u prababi. Jsem si tady totiž vyzkoušel můj nový nočník, co mi koupila babička. Zatím na něm ještě sám nesedím, ale jednou ta doba příjde, tak už trénuju. A naši už se na to moje trůnění na nočníku těší, protože držet mě nad umyvadlem, to už je docela makačka.

V úterý se pro změnu babička rozhodla, že když už jakože baštím, tak že je na čase mi koupit jídelní židličku. A tak jen co jsem se dopolko vyspal, naložili mě do auta a jeli jsme nakupovat. Po nové dálnici jsme tam byli za chvilku. Nejprve jsme zamířili do IKEI pro židličku. Pak jsme proběhli ještě i nějaké ty mimiobchody, protože už zase nějak vyrůstám z oblečení. A protože se nám to nakupování trošku protáhlo, tak jsme si s mamkou skočili i do dětského koutku, kde jsem dostal nabaštit a trošku se protáhnul. Cestou zpátky jsem se pěkně prospal.

Ve středu se šla mamka hned po ránu zkrášlovat k holiči, takže dopoledne mě měla na starosti babička. Nevím co tam s mamkou dělali, ale strávila tam skoro 3 hodiny a ke konci už tam pak začínala být nervózní, co jako já. No co já. Já jsem byl úplně v pohodě :-) Horší to ale bylo večer. Nějak mi nešlo usínání a tak mamce trvalo více než půl hodiny, než se jí podařilo mě uspat.

No a jak už to bývá, když jsem na Moravě, tak se většinou taky navštěvuji s mými mimikamarády. Ve čtvrtek jsem se viděl s Kubíkem. Ten už je teda mnohem mobilnější než já, ale s kily a centimetry pořád vedu já :-) No a hned další den za námi přijeli Fulnečáci. Musím se přiznat, že jsem si Verči moc nevšímal a spíše než po ní jsem házel okem po tetě Jajulce. Ale abyste tomu rozuměnli. Ne že by se mi Verča nelíbila, to zase jo. Ale já jdu na to chytře... přes potencionální tchýni. No a chvilku potom, co teta s Verčou odjely, přijel za námi tatínek. Jak já jsem byl rád, že ho zase vidím! Škoda jenom, že ty víkendy jsou tak krátké. A nebo že tatinci nejdou třeba naklonovat. To by bylo fajn. Jeden by chodil do práce a druhý by byl s námi celý den doma.

V sobotu večer ale doma nebyl ani taťka, ani mamka. Po delší době si vyrazili zase za kulturou. Něco po šesté vyrazili směr Frenštát, do místního kina. Konala se tady totiž repríza představení Rychlé šípy divadelního spolku Fiasco, ve kterém mimo jiné hraje i teta Lenka. Takže já jsem zůstal doma s babičkou a dědou. A jak už to bývá, mamča z toho byla zase trochu nervéz. Jednak proto, že ne zrovna ukázkově usínám a druhák proto, že sabotuji pití z flašky, tudíž nebylo jak mě ještě před spaním řádně zasytit. No představení bylo naštěstí tak úžasné, že naši brzo přestali myslet na to, co se doma děje. A že se dělo. Ale nebudu to tady rozmazávat. Zkrátka jsem se rozhodl, že se nebudou nudit ani babi s dědou a tak se konala hodinová uspávačka, při které jsem si řádně zahulákal. Ale nakonec jsem usnul a když se naši asi kolem půl jedenácté vrátili, tak jsem už spokojené oddychoval v postýlce.

Tak a v neděli jsem měl jet zpátky do Dobrušky. Ale změna plánu. Jel jenom taťka a my s mamkou si pobyt na Moravě ještě o týden prodlužujeme.

Jo a schválně...umíte tohle:

Poslední lednový týden je za námi a co je u nás nového? Řekl bych, všechno tak nějak při starém.
Ještě nelezu, nesedím ani nechodím. Ale pozor, pozor - udála se věc nevídaná - já konečně BAŠTÍM!! Ve středu jsem si poprvé dal říct a dal si zcela dobrovolně asi 3 lžičky kaše. To bylo zase u nás radosti. Se někdy fakt nestačím divit, jak málo stačí našim ke štěstí :-) Ale když mamka to pořád nevzdávala a každý den mi něco do té pusy dávala, tak jsem si řekl, že přestanu dělat drahoty a dám si říct a začnu baštit. Ale musím naše pochválit, že mi na to dali čas a do ničeho mě nenutili a místo násilného krmení mi vždycky jen sem tam něco šoupli, ať to ochutnám. Třeba takový rohlík ke snídani, syrová mrkev nebo kukuřičné křupky. Ty jsou vůbec super, ty totiž drží v puse úplně samy :-) A taky mám rád jablíčko. Když si ho taťka dá a má mě přitom na klíně, tak se vždycky dožaduji, aby mi dal taky ochutnat. A běda, když mi ho chce vzít!! To se pak umím pěkně ozvat.
Koneckonců, ono to jídlo fakt není zas až tak hrozné, jak to na první pohled vypadalo. Zejména takovou rýžovou kaši nebo zeleninový příkrm, to si už docela dám říct. Čemu jsem ale teda zatím nepřišel na chuť, to jsou přesnídávky. Ač prý výýýborná, sladkááá, tak já se u ní musím teda pěkně šklebit. No ale tak třeba časem, až si mé chuťové buňky zvyknou, mi zachutnají i přesnídávky.
Každopádně posun v kulture mého stolování je evidentní a zatím co ještě před týdnem toho bylo více kolem mě než ve mně, teď už skoro nepotřebuji ani žádný bryndáček. A to mi mamka zrovna takový jeden suprový koupila v pátek v Hradci. Jsme tam byli zase na kontrole s nožičkami, tak jsme se stavili i něco nakoupit.
Na ortopedii jsem dostal 1a, což laicky řečeno znamená, že už tam nemusíííím. Jsme se pak stavili ještě na skok i u mamky v práci. Tam se nade mnou všichni rozplývali a divili se, jak už jsem veliký a že prý mamku za chvilku přerostu :-) No a pak už jsem se přemístili do Sparu. Začátek nakupování jsem teda prospal, ale o nic jsem nepřišel. Ono to nakupování zas až takové vzrůšo není. Daleko větší vzrůšo to bylo pak. Při cestě zpátky do Dobrušky jsme se totiž s naším začuňátkovaným autíčkem stavili v myčce. Joj, to ale byla podívaná!

Jinak si žijeme v Dobrušce celkem poklidně a většinou jsem docela hodný a když jsem v dobrém rozpoložení, vydržím si i docela dlouho hrát sám. Ještě do nedávna to bylo převážně pod hrazdičkou. Ale od té doby, co místo zkoumání zavěšených hraček lomcuji s celou hrazdičkou a jednou rukou si ji přehazuji nad hlavou tam a zpátky, tak už mě pod ní bez dozoru nenechávají a povoleny mi jsou jen volně ležící hračky. Nejlepší zábava je ale stejně to, když mě taťka nosí a chodí se mnou po bytě. To pak vidím spoustu věcí. Třeba pračka je fakt bezva věc. A jak teď máme v kuchyni ta nová dvířka, tak když mě taťka přidrží v dostatečné výšce, tak testuju, jak dobře jdou otvírat a zavírat. Taky docela fajn zábava. Horší ale je, když nemám zrovná svůj den, to pak pořád kňourám a ojojkuju, nic mě nebaví a nejraději bych se stále nosil. No bohužel, i takové dny jsou. Jo a říká vám něco separační úzkost? No tak tou jsem teď asi začal trpět. Když mi mamka zmizí z dohledu, jako třeba když odejde z pokoje a já nejsem zrovna zabraný do zkoumání nějaké hračky, tak začnu táááák srdceryvně plakat, jako by se mamka už nikdy neměla vrátit. No jasně, že se vždycky vrátí a hodně rychle, ale jak já to můžu vědět, že?

Čím si ale můžu být jistý, tak to je to, že minimálně jednou měsíčně se koná náš přesun na Moravu. A ten okamžik nastal právě tuhle neděli. To nás strejda Danek s Markétkou odvezli s mamkou zase za babičkou a dědou do Butovic. Však už se tam na mě všichni mooooc těší. No já na ně taky, to dá přece rozum :-)

Tak už jsou to zase dva týdny, co jsme v Dobrušce a to je tak akorát nejvyšší čas, aby za mnou zase přijela nějaká návštěva z Moravy. Sice mají moje pokroky v otáčení zprostředkované pomocí webkamery, ale není nad to, vidět mě pěkně v reálu. Takže v úterý jsme si šli na nádraží vyzvednout babičku, která u nás byla celé dva dny. A ta teda koukala, co už všechno umím a jak řádím. Třeba jak kopu ve vaně .. začnu už metr nad hladinou a pokračuji bez zastavení ještě i po vytažení z vody. No a ze samé radosti, že tady mám zase nějaké rozptýlení, jsem začal pěkně nahlas výskat. Ve středu po ránu jsem ale na to, že je babička u nás úpně zapomněl a když jsem ji ráno uviděl v koupelně, tak jsem se jí polekal a rozplakal. Ale byl jsem ještě rozespalý a taky s pusou celou od pasty babička vypadala úplně jinak, tak jsem ji hned nepoznal.

Ve středu dopo šla babička i s mamkou se mnou do města. Venku pršelo, tak to nebylo nic moc, ale já jsem si trošku pospal a babička zase koupila háček, který potřebovala pro dokončení vestičky, kterou mi plete. Usoudila totiž, že moje současná vestička, co je ještě po strejdovi, už má nejlepší léta za sebou. No a při té příležitosti mi koupila i moje první opravdické slipy. Jak občas ležím jen tak bez plínek, tak prý aby mi nebyla zima na dupku. Takže už nejsem žádné malé mimi, ale velký chlap. A to mi teda potvrdili i ve čtvrtek u paní doktorky - 9,290 kg a 71 cm. Byl jsem si tam pro třetí dávku hexavakcíny a zároveň i na půlroční prohlídce. Štípanec do nohy mě teda zase řádně vytočil, ale otočení na břicho už jsem nesl statečně a své rozladění z tohohle manévru jsem nedal znát.

Co ale teda dávám znát dost jasně, tak to je můj postoj k jídlu. Přesněji řečeno k jídlu zvaném příkrmy. Nejen že mamka vytrvale zkouší do mě dostat ty mrkvovobramborové blivajzky, ale ona to na mě zkoušela i babička. Rozhodla se mi uvařit mrkvičku. No kdyby jen uvařit, ona se mi ji pokusila dát i do pusy. A to jsem teda musel protestovat. Odvracená hlava a zavřená pusa ale nestačila, babička mě překonala a mrkev byla v moji puse. No nezbývalo mi, než nasadit zbraně těžšího kalibru - slzy. A ty teda na babičku zabírají více než na koho jiného. Takže toho hned nechala a jako odškodné mě vzala na ruce a pěkně ponosila.
V pátek si pro změnu na mě mamka vymyslela přesnídávku. Chvilku jsem nedával pozor a už jsem ji měl v puse. No brr, to byla ale kyselina. Jsem se přitom musel úplně otřepat. A protože toho asi ještě pořád nebylo dost, tak v sobotu večer mě zase krmili nějakou rýžovou kaší. No, musím teda uznat, že to zatím bylo z toho všeho, co mi zatím k jídlu nabídli asi to nejsnesitelnější. Ale stejně jsem tu pusu neotvíral :-) A proč taky, já mám přece svoje mlíčko. Takže ani se sunarem u mě nepochodili. A to mi ho mamka zkoušela dát ve flašce i z nekapajícího hrnečku. Ale nepochodila. No jsem fakt zvědavý, jak dlouho jim to odhodlání mě krmit něčím jiným vydrží. Mamka teda u oběda říkala, že prý ať si nemyslím, že mě bude kojit až do puberty... ale tomu jsem se teda musel fakt s chutí zasmát. Já to totiž vidím úplně jinak :-)

Jinak jsem tento týden poprvé viděl taťku ve vojenském. Si totiž zapomněl narazit na pondělí oběd, tak si v poledne skočil na oběd domů. Byl tady sice jenom na skok, tak jsem si ho ani moc neužil. Ale aspoň jsem si zkusil, jak mi sluší jeho čepka. A víte, kolik hvězdiček na ní má kapitán. Čtyři zlaté. A přesně tolik jich tam taťka má.

O víkendu se u nás doma docela pracovala. Celou sobotu taťka montoval naši novou skříň a protože mamka se věnovala mi, tak ji celou dal dohromady on sám. Takže teď máme další úložný prostor a tak se i náš poslední pokoj konečně přeměnil ze skladiště na obytnou místnost. Což se bude hodit, protože až to tady začnu prozkoumávat po svých, bude přede mnou potřeba všechno schovávat. Zatím teda ještě moc mobilní nejsem, ale k hračce, která už leží mimo můj dosah se už dostat umím. Zatím to je teda způsobeno tím, že se tak různě překuluju a natahuju. Ale brzo určitě přijdu i na jiný způsob, jak se k ní dostat.
Jak už jsem říkal, o víkendu se u nás pracovalo. Takže na montáž skříně v neděli plynule navázalo zkulturnění našeho bytečku. Jsem se teda divil, že jsou naši zrovna v neděli takhle akční, ale odpoledne mi bylo všechno jasné. Jsme totiž měli návštěvu. Přišli na návštěvu taťkovi známí z práce s malou Adélkou. Je o měsíc mladší než já a už jsem se jednou viděli. To jsme ale ještě byli malí prcci, tak jsme se jeden o druhého ještě moc nezajímali. Ale tentokrát jsme si spolu už i pokecali na dece. Já jsem teda část návštěvy prospal. Jsme totiž předtím byli s mamkou venku a po hoďce spánku v kočárku jsem si dal ještě další hoďku spánku v ložnici u otevřeného okna. Takže téměř dvě hodiny spánku, věc v poslední době dost výjimečná.
Jo a všimli jste si ... JÁ UŽ MÁM PŮL ROKU?! To to letí, co?

Tak mám za sebou další týden a kromě toho, že jsem se začal z bříška na záda otáčet na obě strany, tak se u nás nic převratného nedělo. Ale je to bezva věc, se takhle otáčet. Člověk je hned mobilnější a z jednoho konce rozložené sedačky na druhý se překutálím raz dva. Taky na bříšku už mě to baví mnohem mnohem více, než když jsem byl malé miminko. A vydržím takhle už pěkně dlouho. Ale přišel jsem na to, že jednak mám v téhle poloze mnohem lepší rozhled a taky takhle můžu pěkně studovat hračky okolo. A díky tomu mému kutálení jsem už schopný se dostat i k hračkám, které mi zrovna neleží pod rukou. Takže se už docela dobře zabavím sám. A maminka to velmi oceňuje, tak co bych ji neudělal radost, že? Ale už jsem pochopil, že nejsem žádná muší váha, a že mě nemůže pořád nosit.

Jinak jsem teda zatím bezzubák, ale asi už se mi v puse něco děje, protože dvě noci za sebou jsem se nečekaně probudil kolem půl jedenácté a mooooc plakal a nezabíralo ani tišení, ani nakojení. Uklidnil jsem se jedině až když mě maminka vzala na ruce a chodila se mnou po bytě. No vypadá to, že si s tím ozubováním ještě užiju.

Tak a ještě abych nezapomněl, musím pochválit taťku. V sobotu se totiž tak dokonale naladil na moji vlnu, že jsme slavili mimořádný bezplenkový úspěch. Za celý den jenom dvě počůrané plínky.

Venku napadlo sněhu jak za polárním kruhem a naše pondělní procházka, první dobrušská v novém roce, tím pádem nabyla na dobrodružnosti. Moje terenní vozítko si naštěstí s těmi hromadami sněhu poradilo, ale mamčiny svaly, ty přitom dostaly docela zabrat. Navíc náš vycházkový okruh byl limitovaný mírou odklizenosti sněhu z místních komunikací, pokud byla vůbec nějaká cesta vidět. V úterý se k těm haldám sněhu přidaly ještě ukrutné mrazy, takže jsme náš pobyt venku omezili na minimum a ve středu, kdy navíc byla mlha, že nebylo vidět ani radnici, jsme raději ven ani nevycházeli.
Ale abych se třeba náhodou doma nenudil, rozhodl jsem se provést svou první samostatnou otočku směrem ze zad na břicho. Ze začátku mi trochu překážela moje zalehlá ruka, ale brzy jsem to natrénoval a další dny už jsem se točil bez mrknutí oka a dokonce jsem tenhle eskymácký obrat provedl i v postýlce a po čtvrtečním dopoledním spánku mě mamka v postýlce našla ležet na břiše. Jsem se totiž díval na medvídky, co tam mám na takovém tom pruhu látky kolem postýlky. No je to celkem fajn, člověk má hned jiný pohled na ten svět kolem.

Jinak tento týden mamka pokračovala v testování mého postoje k jídlu a o víkendu jsem dostal pár lžiček mrkve s bramborem. Když mě krmí, tak se tváří, jaká to není mňamka, ale co vám budu povídat. Mlíčko je mlíčko. Ale abych jim udělal radost, tak dvě tři lžičky si dám. Ale pak už zaujímám převážně odmítavý postoj. No ještě by si třeba mohli myslet, že mi to snad chutná. Já teda doufám, že mamka přijde s něčím lepším.

V neděli jsem se po delší době vypravili opět do hradeckých hypermarketů. Naše dobrušská domácnost byla totiž nějaká vyjezená a navíc já jsem už opět začal vyrůstat z oblečení. Vyjeli jsem něco po deváté a já jsem si cestou pěkně pospal, takže jsem pak vydržel být celou dobu mooooc hodný. Trošku jsem naše zaskočil jenom tím, že jsem ani po více než třech hodinách od mé poslední bašty nejevil nejmenší zájem o jídlo a na maminčiny nabídky mé mléčné stravy jsem vůbec nereagoval a otáčel hlavu přesně opačným směrem než bylo žádoucí. No se nedivte, vždyť kolem bylo tolik věcí k dívání. Naši si ale oběd dopřáli a pak jsme šli nakupovat a tak mě to dění kolem tak nějak zmohlo, že jsem zcela nečekaně usnul v autosedačce ještě dříve, než jsme se vydali na cestu domů. Doma už jsem ale jídlo nebojkotoval a bez obvyklých průpovídek jsem se pěkně nabaštil. Večer jsme pak měli ještě návštěvu, takže jsem tento týden zakončil opožděnou večerkou až po osmé večerní.

Poslední týden letošního a začátek nového roku se nesl v duchu návštěv. Skoro každý den jsme byli někde na návštěvě nebo nějaká ta návštěva byla u nás.

Hned v pondělí jsme si zajeli na skok za "bratranci" do Nového Jičína. Kromě Mikoláška, který mi tady ukazoval svoji bojovou výzbroj, jsem se vlastně poprvé viděl i s o rok starším Jonáškem. Ten o mě ale moc velký zájem zatím nejevil a když jsem ležel na zemi, tak by přes mě kliďánko i přešel :-)

V úterý jsem se pro změnu zase viděl s Fulnečáky. Do Studénky totiž za námi přijel Vojta s Verunkou. Musím teda říct, že Verča od minula docela porostla a jako správná ženská už se mnou taky pěkně flirtovala. Kdybyste viděli, jak na mě šibalsky vystrkovala jazyk.

Ve středu se kupodivu žádná návštěva nekonala. Konal se ale Silvestr a příchod Nového roku. Já jsem ho uvítal tak, že jsem ho krásně prospal a kupodivu mě nevzbudil ani hluk rachejtlí. A nevzbudili se ani naši. Ti totiž taky zalezli do postele ještě před půlnocí.

Jak na Nový rok, tak po celý rok .. tak teď přemýšlím, co jsem to vlastně celý den dělal. A víte, že vám ani nevím? Ale asi jako každý den - buď jsem si hrál, nebo jsem spal, nebo jsem baštil nebo jsem si "stěžoval". To mi jde totiž skvěle. Někdy to svoje "o-joj" vydržím dělat pěkně dlouho. Nejčastěji takhle komentuji nedostatečný průtok pří přísunu mé mléčné stravy, ale skvěle tohle "naříkání" zabírá i v případě, že chci být nošen. On to totiž nikdo nevydrží dlouho poslouchat :-). Tak a teď jsem si vzpomněl, co že jsem to na ten Noý rok dělal. Vždyť já jsem se poprvé sám otočil ze zad na bříško!! Odpo jsme byli na skok na návštěvě "na ranči" a jak jsem si tam tak ležel na gauči, tak vám tam byl takový nějaký příhodný terén nebo co, že se mi tahle otočka podařila. Ještě to chce trochu vypilovat styl, ať pode mnou furt nezůstává ležet ta ruka, přes kterou se pak nemůžu přetočit, ale troufám si tvrdit, že tak do 14 dnů už v tom budu profík. A naši to budou mít se mnou zase o něco složitější :-)

Pátek byl opět dnem, kdy si u nás návštěvy podávaly dvěře. Nejprve u nás byli Opěláci, se kterými byli naši dopo na rybnících. Odpoledne se pak za mnou ještě stavili teta Lenka s Rudou. A musím se pochlubit, zatímco jindy bych si dal už určitě šlofíka, tak jsem se zachoval velmi společensky a v přítomnosti návštěvy jsem byl skoro celou dobu vzhůru. Zatímco byli naši dopo na výcházce, já jsem zůstal doma s babičkou a dědečkem. Pro jistotu jsem měl v ledničce i svou lahvičku, ale nakonec na ni nedošlo, protože naši se vrátili dřív, než jsem se hlásil o jídlo. Takže polední baštu jsem dostal od maminky. Chtěli mi teda pak dodatečně dát ještě i mlíčko z flašky, ale nestačili se divit. Zatímco před 2 měsíci by mě k tomu nemuseli přemlouvat, tentokrát jsem při jejich snaze dát mi napít pusu zavíral a házel kyselé obličeje. No asi jsem neměl hlad a nebo že bych si řekl, že už jsem dost starý na to, abych pil z flašky? No však už jsem taky v neděli ochutnal i něco jiného než mlíčko. Mamka mi totiž zkusila dát jen tak na zkoušku mrkvičku a trošku přesnídávky. Sice ještě moc nevím, co s tím mám v puse dělat. Ale nijak odmítavě jsem se netvářil, takže mamka nabyla dojmu, že až najedeme na příkrmy, tak že by mi to mohlo celkem jít. No sám jsem na to zvědavý. Ale bude to super, až už taky budu sedět s našima u stolu a baštit jídla jako oni.

V sobotu už se žádná návštěva nekonala a vlastně ani nemohla. Hned po obědě jsme totiž odjížděli zase do Dobrušky. Původně jsme měli jet až v neděli, ale hlásili sněžení a tak abychom si nemuseli zopakovat naši poslední adrenalinovou jízdu po zasněžených cestách, vydali jsem se na cestu raději už o den dříve. A dobře jsme udělali. Zatímco v sobotu nám na cestu ještě svítilo sluníčko a cesty byly skoro suché, v neděli celý den sněžilo a foukalo. Takže ideální den na to, strávit ho místo v autě pěkně doma v teplíčku. A tam jsem ho s našimi taky strávili.

Vánoce, vánoce přicházejí...takže všichni uklízí, balí dárečky, zdobí stromečky a všichni se těší na Štedrý den. Loni jsem měl touhle dobou sotva pár centimetrů, ale letos jsem si to už náležitě užíval. Sváteční dopoledne jsem strávil venku na procházce se strejdou Dankem, odpo pak se mnou byla venku Markétka, takže jsem byl pěkně vyvětraný. K štědrovečernímu stolu jsme zasedli kolem čtyř hodin odpoledne a letos byl na večeři u babičky a dědy i strejda Danek s celou rodinkou, takže nás kolem dokola bylo celkem deset, takže celkem doooost. Já jsem byl mooc dobře naladěný a měl jsem pusu od ucha k uchu. Vydrželo mi to ale jenom během doby, co se podávala polívka. Pak už mě teda nebavilo dívat se, jak si dopřávají další jídlo a já nic, tak jsem trochu zaprotestoval. Ale po jídle už jsem byl zase dobře naladěný a u stromečku jsem byl moc hodný. Nejprve jsme se všichni vyfotili ,a pak se začaly rozdávat dárečky. A musím teda neskromně přiznat, že já jsem jich měl určitě nejvíce. Večer jsme si pak s babičkou ještě střihli jednu chechtací scénku a pak bylo rychle koupání a šel jsem na kutě.

První vánoční svátek jsme hned dopoledne vyrazili do Kozlovic. Dopoledne jsme strávili u babičky a dědy a všichni mi říkají, jak jsem od minula zase vyrostl a že se prý už pronesu. Proto mě asi nikdo nechtěl moc dlouho nosit. Naštěstí na procházku jít se mnou chtěli ,a tak hned po obědě jsme jako velká výprava vyrazili s tetou i strejdou na procházku po Kozlovicích. Zastavili jsme se i u pradědečka, já jsem teda zrovna spal, tak jsem zůstal venku, ale ostatní si u něj dali vánočku a čajíka. Venku byla pěkná zima a v Kozlovicíh i docela nasněženo, tak všichni přišli z procházky řádně vyzmrzaní. Já už jsem pak dostal jenom baštu a jeli jsme zase zpátky do Studénky. Ještě jsme si teda udělali malou zastávku na Myslíku u tety Jany, jsme jim návštavu slibovali už od podzimu, ale až teď na ni došlo. U tety bylo fajn, předvedli mi hezkou hrající panenku a naši si tam dali výbornou sekanou - řikali naši, protože jak jistě víte, mně opět nic nedali. A to jsem se teda po tom prostřeném stole díval dost významně. Taky byla legrace, když mě strejda pokládal na zemm, tak mě chtěl rovnou už postavit. Si totiž vzhledem k mým proporcím myslel, že jsem už pokročilejší kojenec. A teta zase říkala, že vypadám jako holčička. No ani se ji nedivím. Naši mě totiž jako holku oblékli, vždyť jsem byl celý v červeném jak červená Karkulka.

Do konce týdne už jsme pak byli doma. Na sobotu měli naši v plánu, že mě nechají s babičkou doma a udělají si se strejdou a tetou Opělovými výlet na Ondřejník. Počasí ale nebylo nic moc, tak z toho měla být aspoň návštěvu u tety a strejdy v Kozlovicíh. Ale nakonec kvůli tomu, že mamka chytila nějakého bacila a nebyla úplně fit, tak se nikam nejelo a jen se tak doma lenošilo. No a aby se aspoň něco dělo, tak jsem při pátečním koupání všem předvedl, jak umím ve vodě kopat a cáchat. Všichni z toho měli zase radost jak malí. No abyste rozuměli, do té doby jsem se totiž ve vaně projevoval jako naprosto klidné stvoření. Od teď už ale po koupeli nezůstane na nikom jediné suché místo na těle.

V pondělí jsme přifrčeli s mamkou na Moravu a jak už to bývá, nudou tady rozhodně netrpím. Všichni se mi věnují, nosí mě a povídají si se mnou, takže si to tady náležitě užívám.

Taky jsem se zase po delší době viděl s Kubíkem a chvilku to vypadalo, že bychom se spolu možná i poprali. Ale to tak fakt jenom vypadalo :-). Jinak teda Kubík už je na tom váhově podstatně líp, takže už jsme na tom podobně a faldíky na nohách už snad má i větší než já :-) Však už taky Kubík začal baštit i něco jiného než mlíčko. I když teda ten oběd, co mu teta dávala, mu zrovna dvakrát nejel. Nebo proč jinak by to jídlo končilo všude jinde jen ne v jeho puse? No fakt nevím, mně totiž zkusit nedali. Ale za měsíc už prý taky budu takové věci dostávat, tak jsem zvědavý, jak mi to pojede. Jestli ale budu po taťkovi, tak s mrkvičkou a brokolicí moc kamarád nebudu. No necháme se překvapit. Za měsíc vám dám vědět, jak na tom jsem.

V pátek už za námi konečně přijel i tatínek a já jsem si s ním hned dal společnou koupel. A v sobotu si se mnou vlezli do vany oba i s mamkou. No to zase jednou měli nápad, jsme tam byli jak sardinky. Každopádně si teda vanu raději užívám sám. A naši si zase užívají, když v noci pěkně spím a teda musím se pochlubit, tentokrát jsem jim hned 2x za sebou dopřál spánek až do tří do rána. Dostal jsem nabaštit a znovu se pak vzbudil něco po páté. To mě pak mamka i přebalovala a tentokrát se nestačila divit. Jsem měl totiž suchou plínku. A hned druhý den jsem si to zopakoval. Takže teoreticky bych už mohl být celý den bez plínek, že?
V neděli jsem pro změnu vzbudil obdivné pochvaly okolí a to jsem přitom nedělal nic jiného, než že jsem se natahoval po všem, co jsem měl na dosah. Jo a taky už jsem na vlastní ruku poznal, podle čeho se pozná, že jsem chlap :-). A v sobotu jsem poprvé v ruce držel u snídaně i rohlíka. Zatím jsem ho teda za jídlo moc nepovažovala, ale k masáží mých rostoucích zoubků se tahle věc hodila docela dobře.

Tak nějak pokračuje období, kdy se nic převratného neděje a dny tak nějak plynou jeden za druhým. Ze stereotypu všedních dnů nás trošku rozptýlila středeční návštěva maminčiné kolegyně z práce. No moc pěkně jsem ji nepřivítal, ale celé dny vidím jenom mamku a taťku a najednou byl tady někdo nový, tak jsem byl trošku překvapený a malinko jsem si poplakal. Ale brzo jsem si tetu okoukal a sem tam pak na ní vyloudil i úsměv. Ona mi totiž teta přinesla dáreček - dostal jsem od ní svoje první autíčko.

No a než se nadějeme, bude tady konec roku. Ten budeme trávit s našimi na Moravě a už se tam všichni moc těšíme. Bohužel tatínek nemá dovolenou ,a tak ještě musel do práce, ale my s mamkou jsme se na Moravu vypravili už s týdenním předstihem. V neděli totiž za námi přijel strejda Danek a ten nás v pondělí naložil do své oktávky a dovezl nás za babičkou a dědečkem. Naši byli zvědaví, jak na strejdu zareaguji, když jsem ho tak dlouho neviděl. No, trošku jsem na něho nahodil podkovičku a malinko zaplakal, ale brzo jsme byli kamarádi. Malou ječící scénu jsem si zopakoval i ve Studénce, ale dlouho jsem tady nebyl, navíc jsem byl z cesty unavený (moc jsem totiž nespal), taky to tady babička zase trošku předělala, tak jsem byl malinko nesvůj. Ale docela rychle jsem se aklimatizoval a za chvilku jsem se už s babičkou spolu řechtali.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tento týden se ani nic zvláštního neudálo. Taťka v práci, takže přes den jsme s mamkou sami. Někdy je to náročnější (třeba když je mamka nevyspaná), ale většinou to s mamkou doma zvládáme celkem v pohodě. Už máme totiž tak trošku zaběhnutý náš denní režim. Takže jak to u nás přes den vypadá? No většinou se vstává kolem půl osmé. Přesněji řečeno, v tuhle dobu obvykle opouštíme s mamkou ložnici. Já už mívám teda vyspáno tak o hodinku dříve, ale mamce se z postele moc nechce, tak mě pak ukecává a přemlouvá, abych ještě chvilku spal nebo aspoň klidně ležel. Většinou ji to ale neprojde. Ale ani se mamce moc nedivím, že by si ještě poležela. Oni totiž předtím ještě naši se mnou absolvují několik výprav "na záchod" a to třeba už o půl páté ráno a pak ještě za hoďku znovu a pak ještě jednou... no dobře, přiznávám, nemají to se mnou lehké :-) Ale pokračujeme. Takže po opuštění ložnice se přesuneme do obýváku. Tady jsem položen na deku ve svém hracím koutku a zatímco mamka stele postele a převlíká se, já si tady pěkně hraji pod hrazdičkou. Kolem osmi pak dostávám nabaštit a pak jde baštit mamka. Takže se přesuneme do kuchyně a zatímco si tady mamka chystá snídani, já ji pozoruji ze svého lehátka a tak trošku si tady hraji. Po snídani se jde zpátky do obýváku a asi tak hodinku a půl si tu s mamkou hrajeme a povídáme. A to mě vždycky unaví, takže si dám svůj obvyklý dopolední šlofíček. Někdy se mi podaří, že usnu jen tak sám. Většinou mi ale to usínání doma moc nejde a to mě pak mamka vezme do manduky, pustí mi písničky a za chvilu spím jako mimino. Po tomhle šlofíčku (1,5-2h) si dám obídek, pak si dá obídek mamka a kolem jedné už se mi zase začínají klížit zraky a to většinou vyrážíme s mamkou ven. Skoro každý den absolvujeme dvouhodinou procházku. Já se pěkně prospím a mamce trocha toho pohybu taky neuškodí, že? Pak většinou vyzvedneme taťku z práce a všichni jdeme společně domů nebo pokud jsem ještě spací, tak se jde třeba nakoupit a nebo se všichni jen tak procházíme. No a odpoledne už si to pak doma užívám s taťkou.

Pěkně si se mnou hraje a povídá a hlavně mě nosí. Při mé váze už je na to totiž potřeba trošku více svalů, a ty taťka má. A když nad tím tak přemýšlím, tak se mnou vlastně ušetří čas, co by jinak musel trávit v posilovně, takže bych řekl, že se jim docela vyplatím. Odpoledne nám uteče raz dva a kolem sedmi už je čas na koupání a o půl osmé jdu většinou na kutě. Někdy si teda ještě před koupáním trošku dobiju baterky malým zdřímnutím, takže spát jdu pak o něco později a to je fajn, protože to pak ještě stihnu vidět i můj oblíbený seriál "Přátelé". Ale po něm už jdu do hajan. A většinou usínám bez problémů a docela rychle, takže naši si pak můžou užít klidný nerušený večer. Nejpozději v deset už jsou ale většinou taky v posteli a když se hodně snažím, tak spí třeba až do půl druhé. Poslední dobou je to teda spíše výjimka a daleko častěji jsem vzhůru už před půlnoci a dožaduji se své noční porce mlíka. Mamka mi to teda chce zatrhnout, že dříve než po půlnoci nemám nárok. Ale můžu já za to, že jsem ve vývinu? :-) Naštěstí to na mě zatím zkusila jenom párkrát. Ale po novém roce prý uvidím. Nevím teda co uvidím, tož necháme se překvapit.

Takže tak se celé dny máme a pěkně si to spolu užíváme.

Jo a přece jsem si na něco vzpoměl. Jsme byli v neděli s našima v Hradci ve Sparu a normálně jak mě tam mamka na záchodě přebalovala, tak si tam nějaká ženská myslela, že jsem holka. Že by to bylo tím, že jsem měl červený svetr? No každopádně se mě to dotklo, takže když na mě začala dělat ťuťu ňunu a rozplývat se, jaké jsem krásné miminko, spustil jsem docela slušný ječák a milou paní honem rychle dostal ze svého dohledu. Stejně se mi vůbec nelíbila.

Poslední listopadový týden jsem už zase trávil v Dobrušce. Hned z kraje týdne, na den přesně na moje čtyřměsíčniny, jsme s mamkou měli opět cestu k paní doktorce. S aktuálními mírami 7,940 kg a 67 cm jsem sklidil u paní doktorky i sestřičky náležitý obdiv. Paní doktorka se mnou pak ještě tak různě cvičila, jestli se jako přitahuji do sedu a to teda já už umím moc pěkně. No ale zase mě teda rozčílila tím, jak mě šoupla na břicho, to se mi vůbec nelíbilo. Takže jsem jí ani moc nehodlal předvádět, že v poloze na břichu to taky pro mě není už žádný problém. No a jak jsem byl z toho otočení na břicho vytočený, tak jako by to nestačilo, ještě mě zase píchli do nohy. Takže tentokrát to bylo trochu s hulákáním, ale jen co jsme opustili ordinaci, byl jsem zase usměvavé miminko. Teda jenom do doby, než mi mamka přetáhla přes hlavu svetr. Tohle jako že fakt nemám rád.

Ve čtvrtek se konalo opět něco, co si mamka poznačila a to sice to, že jsem se 3x otočil z bříška na záda. No já vím, už jsem to tu psal před časem, že jsem se otočil, ale tenkrát to bylo takové otočení spíše náhodou. Jenže teď, vážení, teď jsem se otočil úplně sám a zcela cíleně. Jako že jsem fakt chtěl já a ne že jsem se omylem převážil. A taky jsem si už zapamatoval, jak se to dělá a v pátek dopo jsem mamince předvedl ukázkové veletoče. Jen co mě dala na bříško, šup už jsme byl na zádech. A s jakým elegentním stylem jsem to provedl, to bylo hodno záznamu. Pěkně propnout ruce, mírně zaklonit hlavu a už to bylo. Však se o ten záznam taky maminka pokoušela. Jenomže ty moje otočky byly tak rychlé, že po položení na bříško jsem byl na zádech rychleji než stihla spusit nahrávání. Tak třeba někdy příště :-)

No a tohle moje točení bylo až do nedělního večera událostí týdne. Jenomže pak se událo něco, čemu moje točení nemohlo zdaleka konkurovat. Událostí týdne, měsíce, no možná i celého roku, byla hodina strávená před dveřmi našeho bytu. Říkáte si, nic neobvyklého, že? Ale to jenom v případě, že si můžete odemknout a jít dovnitř. To my jsme ale bohužel nemohli neb jsme se zabouchli. Když jsem totiž narychlo vyráželi něco před šestou večerní na náměstí, podívat se, jak se bude rozsvěcet vánoční stromek, tak při odchodu, když jsme chtěli zamknout, nešel do zámku zastrčit klíč. A nešlo to proto, že zevnitř zůstal zastrčený klíč. Jenže dveře už byly zabouchnuté, na nich koule, takže jsem poprvé slyšel tatínkovo "sakra". No v první chvíli to byl docela šok, ale naši naštěstí zachovali chladnou hlavu a s přítelem na telefonu (dědečkem) a šikovným sousedem jsme byli do hodinky zase pěkně doma. Nakonec jsme i na to náměstí ještě došli. Ale zrovna sláva skončila a proti námproudily davy lidi a protože já jsem si během toho našeho bezdomovectví v manduce trošku pospal, měl jsem z toho malinko šok, takže světýlek si užiji někdy jindy. Zatím si vystačím s pozorováním aut, ty ve tmě taky moc pěkně svítí. Se na ně každý den s taťkou dívám z okna, jak jezdí na křižovatce a moc se mi to teda líbí. A našim se zase moc líbi, jak jsem po spinkání dobře naladěný. Třeba jako tady na fotce...to mám zrovna po dopoledním šlofíčku na gauči v obýváku.

Tento týden jsem si to užíval na Moravě a rozhodně jsem se tady nenudil. O zábavu se mi přes den starala hlavně babička, která si se mnou povídala, hrála a taky mi moc pěkně zpívala. Ona teda tvrdí, že zpívat neumí, ale mě se u toho jejího zpívání moc pěkně spinkalo. Vždycky dopoledne jsem ji takhle pěkně usnul na rukou. Bohužel v úterý a v pátek už mi to usínání tak nešlo a než jsem večer usnul, trvalo to více než půl hodiny a já si u toho poplakal, a to jako že dost, žádné tišení a zpívání na mě nezabíralo. A jak už jsem se zmínil, rozhodně jsem tady ten týden nudou netrpěl. V sobotu se totiž konal rodinný oběd na počest dědečkových šedesátin a já jsem tam samozřejmě nemohl chybět. Jídlo tam sice pro mě nachystáno neměli, ale jinak tam bylo fajn a ani o mě nevěděli, jak jsem byl celou dobu hodný. Oslava pak pokračovala ještě i doma, takže bylo kolem mě rušno od rána do večera.

A v neděli to pokračovalo. Dopoledne mě totiž naši vzali na zámek. Jsem si teda myslela, že tady uvidím nějakou princeznu a prince, ale viděl jsem tu akorát podobně malé lidi jako jsem já. No nebylo se co divit. Konalo se tady totiž slavnostní vítání nových občánků města a protože já jsem tady od července taky nový, tak jsem tady nesměl chybět. Naši měli trošku obavu z toho, jestli se tady nebudu chtít taky nějak hlasově projevit, ale já jsem se rozhodl, že přednášení básniček dětí ze školky rušit nebudu. Ale v klidu jsem sedět nevydržel, dokonce ani zámecký lustr mě dostatečně nezaujal, tak jsem se taťkovi v rukách trošku kroutil, tak naši ani moc nevnímali, co tam povídali. Naštěstí to dlouho netrvalo a pak už si nás zvali jedno po druhém dopředu. Nás mimča vždycky položili do kolíbky, pan fotograf nás vyblejsknul a naši si zatím převzali dárečky a nakonec jsme všichni společně ještě jednou zapózovali před objektivem. Já jsem měl teda trošku obavu z toho, jestli se jim do té kolíbky vejdu. A naštěstí vešel. Bylo nás tady asi 6 mimísů, takže tak za půl hoďky bylo hotovo a jelo se domů. A tady jsem si zase po dlouhé době trošku užil i kozlovického příbuzenstva. Na zámek se totiž na mě přišli podívat i babička, děda, strejda Libor a teta Lenka se strejdou Rudou. A teta Lenka se strejdou Rudou pak se mnou byli i na procházce. No a po ní už se zase konal náš přesun do Dobrušky. A cesta to tentokrát byla pěkně dobrodružná. Přes víkend totiž nasněžilo a našemu autíčko to místy docela klouzalo, takže se nám cesta protáhla o více než dvě hodiny. Většinu cesty jsem sice prospal, ale ke konci už se to docela táhlo, venku už byla tma a tak jsem začal být nervózní a plakal. Ale mamka dostala výborný nápad, jak mě utišit. Jak jsem si tak seděl v autosedačce, naklonila se nade mně a já dostal za jízdy nabaštit. Měl jsem to vlastně takovou pojízdnou jídelnu :-) Pak už jsem to domů dojeli s klidem a tentokrát byli naši opravdu moooc rádi, že už máme tu cestu za sebou.

A málem bych zapomněl na události týdne. V pátek jsem se poprvé krásně přitáhnul z lehu do sedu a taky jsem poprvé viděl takové to bílé, jak padá z nebe...sníh tomu myslím říkaji. No je to fajn, ale jinak venku teda pěkná kosa. Ještě štěstí, že mi butovická babička koupila do kočárku nový zimní fusak. Je moc hezký a teploučký. Takže já jsem na zimu vybavený.

Nový týden jsem zahájil nevšedním kouskem. Dopoledne jsem si doma v kočárku pospal neuvěřitelné 3 hodiny. To měla ale mamka radost. Ikdyž větší radost by měla, kdybych takhle pěkně spinkal i v noci. Teda což o to, já v noci spím, jenom to jídlo si nějak pořád nemůžu odepřít a tak se v noci budím na baštu. Někdy i co dvě hoďky. A ráno už se mi taky moc spát nechce, nejraději bych vstval, když jde taťka do práce, takže kolem půl šesté. No je mi jasné, že po takovéhle noci a brzkém budíčku na mě mamka moc energie nemá.

Takže ve čtvrtek jsem teda koukal, proč jako naši vstávají už před šestou, kdy já bych ještě spal. A ještě více jsem se divil, když mě hned po ránu posadili do autosedačky a naložili do auta a někam mě ještě za tmy vezli. Tak nějak cestou jsem se z toho co povídali dozvěděl, že jedeme do Prahy. To teda ještě nevím, co je, ale prý hlavní město. Jsem teda myslel, že hlavní město je Dobruška, ale tak dobře, budu jim věřit, když to říkají a oni jsou rodičové studovaní, takže to tak asi bude. A vlastně ono to studování bylo i hlavním důvodem našeho výletu. Maminka totiž dokončila svoje postgraduální studium. Teda ona ho dokončila ještě se mnou v bříšku, ale až teď se konala slavnostní promoce v Karolinu. Tu jsem teda bohužel na vlastní oči neviděl, protože naši usoudili, že by mě to asi ještě zase až tak nezajímalo. A tak zatímco si maminka s babičkou a dědou (ti sem přijeli vlakem) užívali tu slávu, já jsem s taťkou více než 2 hodiny brázdil ulice Prahy a skoro celou dobu jsem spinkal. Vzbudil jsem se až chvilku předtím, než celá ta sláva skončila. A než jsem se zase sešli s maminkou, dal mi taťka ještě ve Františkánské zahradě nabaštit. Po pravdě řečeno, jsem ho k tomu zase ani tak moc nepotřeboval, jsem se docela dobře obsloužil sám.

Jsem teda bohužel prospal i svou první jízdu pod zemí. Autíčko jsme totiž zaparkovali na okraji Prahy u nákupního centra Černý Most a odtud do centra jeli metrem. Cesta tam byla celkem bez problémů, ikdyž teda taťkovy svaly dostaly na jezdících schodech docela zabrat. A při cestě zpátky jsme při vstupu do metra nenašli bezbariérový přístup, tak jsme využili i svaly dědečka. A i tu zpáteční cestu jsem prospal. Vzbudil jsem se až když mě naši nakládali do auta při odjezdu směr Hradec. Mamka mi za odměnu, že jsem to v Praze tak pěkně zvládnul, koupila novou hračku - žlutého banána. Takže já jsem měl při zpáteční cestě o zábavu postaráno. A ještě jsme se pak stavili v hradeckém Intersparu, kde jsme udělali menší nákup a taky jsme si tady dali pozdně odpolední oběd. A pak už se jelo domů, umýt a spinkat. No musím se pochválit, tuhle akci jsem zvládnul skvěle.

A aby toho cestování nebylo málo, v pátek jsme se zase všichni přesouvali na Moravu. Cesta byla bez problémů, celou ji odřídil tatínek a já ji celou prospal, takže se ani nekonala zastávka na jídlo. Tu jsem dostal až po dojezdu do Studénky. No a tady už byla babička a dědeček a tetičky a strýčkové, tak jsem si to tady pěkně užíval. Všichni si se mnou povídali a hráli a chodili se mnou na procházky, tak jsem si ani nevšimnul, že naši nebyli skoro celou sobotu doma. Jeli do Ostravy do nějakého velkého obchodu a mě nechali doma s babičkou a dědou a nezbytnou porci mlíčka. Takže mi nic nechybělo. Ale našim se prý po mě stýskalo :-)

Tak a je to tady. Poprvé od mého vylodění jsem večer sám doma. No zas až tak úplně sám jsem nebyl, to by si naši vzhledem k mému věku asi ještě nedovolili, ale naši doma nebyli, takže jsem tu byl bez nich. Jenom já a babička Maruška. Naši totiž vyrazili do Hradce na koncert slovenské skupiny No Name. Nevím teda, proč mě nevzali s sebou, určitě by se mi taková akce taky líbila. Asi se báli, že bych jim tam taky chtěl něco zazpívat. Každopádně já jsem si to s babičkou pěkně užil. Jednak se mnou byla přes den každou chvilku venku, takže jsme projezdili Dobrušku křížem krážem a já jsem byl krásně vyvětraný. Poslední baštu od maminky jsem dostal něco po páté odpolední, pak už naši odjeli a já zůstal s babičkou. Pěkně jsme si spolu hráli, babička mě i okoupala a bylo to s ní moc fajn. Jsem jenom teda přemýšlel, jestli půjdu spát hlady, když tu mamka není, ale i tohle babička vyřešila skvěle. Dala mi mlíčko z takové plastové flaštičky. A ani jsem se nezpotil, jak rychle jsem ji celou vypil. Jenom na dně jsem tam nechal a pak hned usnul. A protože jsem věděl, že maminka přijde domů až pozdě v noci, tak jsem až do dvou pěkně spinkal. Takže tahle koncert se nám vydařila. Ona totiž maminka byla z toho trošku nervózní, jak to jako bez ní večer zvládnu. Ale bylo to no problém, takže příště zase můžou na No Name. Jo a mimochodem, víte, která jejich písnička je mamčina nejoblíbenější? Jmenuje se Stromy a na youtube.com je k ní i videoklip, tak si ji tady můžete poslechnout. V refrénu se tam zpívá: ..za každým dňom, urobme pár prekvapení....
A v úterý jsem teda babičku překvapil. Navečer už totiž jela domů, ale ještě předtím si se mnou zašla na procházku. A vydala se na dosud neprobádanou trasu přes pole. Cesta to prý byla příjemná, já jsem krásně spinkal, babička si poslouchala písničky od Plíhala, bylo přijemné počasí a ....teď to překvapení. Z ničeho nic jsem spustil na celé kolo a nebyl k utišení. Nepomohlo ani vzaní na ruce (což obvykle funguje spolehlivě .. aspoň v poledne při cestě z Plusu to zabralo), ani přebalení, no zkrátka nic. A tak se babička vydala na cestu zpátky, což bylo teda docela do kopce, navíc rychlejším tempem, takže babička došla se mnou zpátky domů jako by právě absolvovala maratónský běh. A já? No já jsem si kousek před barákem zase pěkně usnul :-)

Ve středu mamka využila toho, že jde taťka do práce až na odpolední a hned po ránu si odběhla k holiči a my s taťkou jsme si tak užili naši malou pánskou jízdu. Bylo to fajn a ještě lepší na tom bylo to, že mi tu mamka nechala v lahvičce svačinku. Ale teda moc toho nebylo, takže jsem pak jenom nevěřícně koukal na taťku, že jakože více už toho nebude? No nebylo. Ale maminka se naštěstí brzo vrátila a stihla mi dát mou obvyklou baštu, takže tuhle svačinku jsem měl jako bonus.

No a za tenhle nadstandard jsem se našim odměnil tím, že jsem jim při nedělní procházce toleroval manducu. Skoro hodinu mě v ní taťka nesl a já si v ní spokojeně spinkal. Byl to vlastně oficiálně můj první "výlet" v tomhle udělátku. Pro jistotu jsme teda měli ještě s sebou kočárek a aby ho mamka nevezla zbytečně, tak půlku procházky už jsem pak absolvoval zase v něm. Ale až prý si na manducu dostatečně zvyknu, tak mě s ní naši vezmou i na větší výlety. Tak to už se teda těším. Jak totiž pomalu zjišťuji, je tohle nosítko celkem prima věc.

Tento týden se naši rozhodli, že místo toho, aby se každý den tahali s vaničkou, která mi je už stejně tak akorát, že bude jednodušší, když se budu stejně jako oni koupat ve sprchovém koutě. No je to celkem fajn, ikdyž teda toho místa tam taky moc není. Už se těším až budeme zase na Moravě a pěkně si zase zaplavu ve velké vaně. Koupání mám totiž moc rád. Jenom teda do oblíkání potom, to by snad ani nemuselo být. Mě vždycky tak rozčílí, když mi přetáhnou bodýčko přes hlavu, takže závěrečná fáze koupání bývá většinu s muzikou. Naštěstí hned po koupání následuje bašta od maminky, tak aspoň nějaké odškodné. A když se nabaštím, jdu hned do postýlky (většinou kolem 19-20h) a někdy jsem po celém dni tááák unavený, že usnu už taťkovi na rukou a nebo hned jak mě položí do postýlky. Takže večerní usinání zvládám na jedničku. Pak se obvykle budím kolem půl jedné, a pak tak nějak co dvě hoďky a kolem páté už mám většinu vyspáno. To taky většinou proběhne moje první ranní cesta na záchod. A když to naši se mnou včas (moc se jim vstávat nechce) nestihnout k umyvadlu, tak pak musí v plínce likvidovat mou ranní meganálož. Pak mě šoupnou znovu do postele a ještě by rádi, kdybych spinkal. Ale mě se chce za chvilku zase čůrat, takže si cestu do koupelny se mnou ještě několikrát zopakují. A pak si spolu povídáme a někdy ještě na chvilku usnu, za což jsou mi velmi vděčni. A v pátek jsem si od mamky málem vysloužil i medaili. Jsem totiž překonal svůj vlastní spací rekord a spal jsem celých 7 hodin.Jako obvykle jsem se sice kolem té půl jedné budil na baštu, ale mamka mě ještě nějak zpacifikovala (ani nevím, jak se jí to podařilo), že jsem usnul a vydžel spinkat až do půl třetí. Mamka hned říkala, že bych takovýhle spánek mohl provozovat častěji. No ani se jim nedivím. Od našeho návratu do Dobrušky jsem tomu spaní v noci moc nedal, budil jsem se ještě před půlnocí a pak co dvě hoďky, takže se naši moc nevyspali (hlavně maminka, taťka ten nám občas z ložnice utekl) a po ránu se cítili jako po flámu. No tak ale s tím nevyspáním měli tak nějak počítat už když si mě pořizovali, že jo? :-)

No a jinak se vám musím pochlubit, že už se mi podařilo se 3x otočit z bříška na záda. Teda bylo to asi spíše náhodou díky příhodnému vychýlení a natočení mého těla, ale už to nebude chvilku trvat a až si dokonale osvojím tu správnou techniku, tak se jim tu budu točit o stošest. Hlavně až mě zase položí na břicho, kde už mě to teda baví o poznání více, tak se budu moct kdykoliv přetočit zpátky a ne čekat, až se to uráčí udělat oni. A brzo budu už nezávislý i v podávání si dudlíku do pusy. Ven z pusy už si ho umím vytáhnout raz dva. Zastrčit si ho zpátky už je sice trošku složitější, ale už se mi to taky několikrát podařilo. Ale třeba takovou sicherku, tu už si pěkně chytnu oběma rukama a v puse jí mám na to šup. A taky jsem se pěkně s chutí zasmál, když se mnou mamka dělala blbinky na dece. Ona si totiž myslí, že jsem letadlo a učí mě lítat.

Tak jsem zpátky v Dobrušce a hned mě tady čekalo zase ježdění po doktorech. Ve středu jsem absolvovali opět výlet do Hradce na kontrolu s nožičkami. Tentokrát nás tam teda bylo jak malých myší, tak docela trvalo, než jsme přišli na řadu. Tak jsem si aspoň v čekárně prohlídnul kolegy mimina. No nevěřili byste, jak některé mimča byla mini. Jsem byl fakt taky takový prcek? Vyšetření se mi tentokrát moc nelíbilo. Mě tam totiž natáhli jak žížalu, a to se mi vůůbec nezamlouvalo, tak jsem se tam taky pěkně ozval. Než jsme jeli domů, tak se ještě maminka stavovala v práci. Jednak si tam potřebovala něco vyřídit a druhák, byl čas na moji baštu a na venkovní kojení už to nebylo, tak se šlo baštit k mamce do pracovny. Na chodbě mě hned okukovaly mamčiny kolegyně z práce a pak se na mě dokonce přišel podívat i sám pan profesor, heč! A taky jsem se tady v pracovně vyčůral do umyvadla, ale to raději nikomu neřikejte. Se tu totiž chystá akreditace a by se třeba to moje čůrání do umyvadla mohlo vymykat nějakému hygienickému předpisu. No ale můžu já za to, že nám bezplenkujícím miminům ještě nezřídili veřejné záchodky?
Cestou do Dobrušky jsme se pak ještě stavili v takovém oooobrovském obchodě. Já jsem teda podřimoval, tak jsem to vnímal tak na půl oka, ale bylo to nějaké obchodní centrum, všude spousta obchodů a lidí. No řeknu vám, nic pro mě. Ale naši tady šli nakoupit nějaké zásoby a taky mi tu mamka opět doplnila můj šatník o pár kousků větších velikostí. Skoro ze všeho jsem totiž na Moravě zase vyrostl. No však už mám taky o 11 cenťáků více, než když jsem se narodil a za chvilku i zdvojnásobím svou porodní váhu. Jsem byl totiž ve čtvrtek u paní doktorky, kde mě zase pěkně zvážili a změřili. Moje aktuální míry jsou teď 7150 gramů a 64 cm. A taky jsem ten den dostal včeličku .. nějakou hexavakcínu. Bylo to teda od nich pěkně nefér, na mě dělali ťuťu ňuňu a najednou pííích mi do nohy. No, zas taková hrůza to sice nebyla, takže jsem si zabrečel jen tak trošku, to aby jim bylo jasno, že příště mi tohle dělat nemají.

Taky jsem si tento týden poprvé vyzkoušel, jak se baští z lahvičky. Prý na zkoušku, aby mamka věděla, jestli ji vezmu na vědomí a jestli si budou moct naši za 14 dní vyrazit na koncert a mě tu nechat na pospas babičce a lahvičce. No a klidně můžou. Baštění z lahvičky mi jde skvěle a asi 30 mililitrů svačinky jsem měl v sobě raz dva. Jsem zkrátka šikula. To teda o mě říkají dost často a každou chvilku žasnou nad tím, co už nového zase umím. A že toho už umím docela dost. Třeba si už pěkně sám hraji pod hrazdičkou, dokážu si chytnout druhou ruku a tak trošku se pokouším otáčet. Ale není kam spěchat, tak to s tou aktivitou zas nějak moc nepřeháním. Teda jediné, co mě baví, je to, že když jsem o někoho opřený, tak se snažím posadit. Ale na sezení mám prý ještě čas, tak místo pochvaly za snahu se mi v tom snaží spíše zabránit. Ale já jim to oplácím. Když se naopak oni snaží o to, abych se přitáhnul do sedu, tak jim předvádím ukázkové mosty a nepřitáhnu se ani kdyby mi slibovali hory doly.

Jo a normálně máme doma takovou zajímavou věc, myslím, že tomu říkají rádio. Jsem to trošku nechápal, nikde nikdo a ono to na mě mluvilo. No tak jsem si s tím chvilku povídal. A v úterý jsem se i poprvé řechtal nahlas. Zrovna mě mamka držela nad umyvadlem a překecávala mě, ať se vyčůrám, že tam se mnou nebude celou věčnost. No tomu jsem se fakt musel smát, jako by nevěděla, že čůram jenom když se mi chce a ne pokaždé, když mě odnesou do koupelny :-)

V neděli za mnou přijela babička s dědou z Butovic, ale já jsem je teda viděl až v pondělí ráno. Plánovali si sice, že dorazí ještě předtím, než půjdu na kutě. Cestou se jim ale nějak porouchalo auto a chvíli už to vypadalo, že ani nedorazí. Ale zavolali do servisu a dostali náhradní vozidlo a něco po desáté večer byli tady. A zůstali tady až do úterka, tak jsem si je oba pěkně užil.

Užívám si svůj poslední týden na Moravě. Počasí docela přeje, tak jsem každý den venku. Zvyknul jsem si teď spinkat v kočárku a dokonce se mnou ani nemusí jezdit :-) No, jsou samozřejmě rádi, protože mě jenom naloží do kočárku, přejedou se mnou po dvoře tam a zpátky a já spinkám. Takže mě zaparkují před oknem a můžou si jít něco dělat. Takhle spinkat vydržím asi hodinu. Pak už se začnu v kočárku trošku kroutit a vyplivovat cumlíka, ale když se mnou ještě jezdí, tak ještě spinkám. Takže suma sumárům spím venku většinou ty dvě hoďky, jednou dopo, jednou odpo, takže čerstvého vzdoušku si tady na Moravě užívám dosytosti. Když pak k tomu dvouhodinovému spánku připočtu asi hoďku, co jsem vzhůru a oni si se mnou hrají a povídají, tak už jsem si natáhl baštící interval na tři hodiny. I noční spaní už jsem docela vypiloval. Když mě tak kolem 19-20h dají spinkat, vzbudím se poprvé až mezi 0:30-1:30. Takže to je už skoro 5 hodin spánku v kuse, což je na mě docela slušný výkon. Mamka sice říká, že i pak bych ještě mohl spinkat, se totiž pak budím už většinou co 2,5 hodiny a kolem půl sedmé už mívám vyspáno. Ale to by toho po mě chtěli najednou trošku moc. Však je taky z té radosti, že už ze mě mají spací miminko sem tam vyvedu a předvedu jim ukázkovou noc, kdy se budím co dvě hoďky a ráno před šestou už mám vyspáno. To pak jsou mamka s taťkou jak po flámu. Ale stačí se na ně po ránu usmát a vše je odpuštěno.

Dnes koupili nosítko..ve skutečnosti je to ohromně pohodlné, jenže to jsem jim nikterak nehodlal dát najevo, takže pokaždé, když se mě do toho pokusili strčit, nasadil jsem osvědčenou metodu řevu. Tak tohle si přečetl taťka v Prevítovi a s mamkou se tomu s chutí zasmáli, že jako nejsou v tom sami.Jak už totiž možná víte, tak mi naši před časem taky pořídili nosítko - Manducu. No a musím se pochlubit, že po vzoru prevíta se mi ho daří zatím docela slušně bojkotovat. Zatím všechny pokusy našich mě v tom ponosit skončily díky mému řevu zhruba po 5 minutách. No a to fakt nestihli nikam dojít. Oni vlastně nestihli ani nikam vyjít. Nebo ještě přesněji řečeno, zatím se ani neodvážili v tom se mnou někam jít. No ale abych jim taky někdy udělal radost, tak ve středu jsem si u nich šplhnul a minimálně 10 minut jsem se tvářil, že sem vzal nosítko na vědomí. Nejprve mě teda mamka nosila jenom uvnitř, ale když už uplynulo asi 10 minut a já se pořád tvářil, jako že jo, tak se mnou vyšla i ven. No bylo to celkem fajn, takže v pátek jsme si to zopakovali a to už jsem byl takový machr, že se mnou mamka pochodovala po dvoře více než půl hodiny a dokonce jsem pak v nosítku i usnul. Takže naši nabyli dojmu, že si časem na nosítko zvyknu. No tak uvidíme, ale říkám si, proč jim tu radost nedopřát.

Jinak musím ohlásit další defekt mého vozidla. V pátek dopo jsme byli zase kočárkovat s tetou Evičkou a Alexem a mamka zjistila, že máme nějaké vyfouklé přední kolo. Takže děda měl zase o zábavu postaráno a v sobotu ráno, ještě před naším odjezdem do Dobrušky, opravoval a lepil. V pátek byl totiž trošku společensky unavený z kulečníku :-) V pátek jsem se po delší době taky znovu viděl s Kubíkem a jak to tak vypadá, už mě asi nepřeroste :-)

V sobotu se konal velký přesun zpět do Dobrušky. Aby taťka nemusel pořád jezdit tam a zpátky, tak nás do Dobrušky odvezl svou oktávkou strejda Danek. Jela s námi i teta Jarka a cesta byla fajn. Já jsem ji skoro celou prospal a dospěláci si zase užívali krásného počasí a podzimně vybervené přírody. Do cíle jsme dorazili kolem jedné a já jsem to hned poznal, protože jen co jsme minuli ceduli Dobruška, byl jsem vzhůru :-) Tak jsem se i hned pozdravil s tatínkem, který si pro mě přišel dolů do auta. Odnesli mě do našeho bytečku a musím vám říct, že už jsem za tu dlouhou dobu, co jsem byl na Moravě skoro zapomněl, jak to tu vypadá. Tak mě tady pěkně ponosili a všechno ukázali. No hlavně že mi nezapomněli vzít mého Vilíka, takže ten už se zase pěkně houpá v obýváku. Jsem moc rád, že ho mám a když ho vidím, tak se na něj usmívám a spokojeně si zabroukám. Proto mi ho taky naši všude vozí s sebou a tak byl s námi Vilík nejen na Moravě, ale třeba taky i na dovolené v Luhačovicích. Strejda s tetou tu ale nezůstali a jen co si trošku odpočinuli, jeli zase zpátky. Před odjezdem si ale ještě stihli dát tatínkův výborný oběd. Teda já jsem ho nedostal, na takové věci prý mám ještě dost času. Ale všichni taťku chválili, že to, co uvařil je mňamka. Když strejda s tetou odjeli, tak já jsem šel s taťkou ven na procházku a maminka zatím vybalovala naše věci. A že jsme toho sem z Moravy přivezli. Ještě že má strejda takové veliké auto. Večer mě pak čekalo koupáníčko a naši byli zvědaví, jestli se jim po těch 6 týdnech, co jsem byl na Moravě, ještě vejdu do vaničky. Naštěstí vešel, ale teda jenom tak tak. Moc prostoru pro plavbu už tam teda nemám a s komfortem velké vany ve Studénce se to vůůbec nedá srovnat. Večer jsem pak ukázkově usnul hned po položení do postýlky a spal až do půl jedné. Ale pak už jsme se budil co dvě hoďky a kolem šesti už jsem našim udělal budíček. Asi to na ně bylo brzo nebo co, protože když jsem si dal dopo a po obědě šlofíka, tak vždycky usnuli se mnou. No a že bylo v neděli pěkné počasí, tak já si pospal dopoledne ještě i dvě hoďky venku v kočárku. Budu si ale asi muset zase zvyknout na zdejší drncací chodníky, zatím jsem měl trošku problém při té terenní jízdě spinkat.

Tento týden jsem si užíval svou první dovolenou. Naši se rozhodli, že si zajedeme všichni tři do Luhačovic. Vyjížděli jsme v pondělí po obědě a až na jednu baštící zastávku ve Vizovicích, jsem skoro celou dvouhodinovou cestu zvládl v pohodě. Sem tam jsem si sice trošku poplakal, ale přál bych vám sedět v tom vynalézu zvaném autosedačka. Takhle zkroucený jsem snad nebyl ani u mamky v bříšku. Ale jinak se mi cesta líbila. Na rozdíl od většiny mimin jsem toho taky v autě ani moc nenaspal a raději jsem se díval z okna na stromy okolo silnice. Takhle na podzim to bylo všechno tak krásně barevné.

Do Luhačovic jsme dorazili něco po čtvrté. Taťka měl pečlivě prostudováno, kde je náš penzion, tak jsem nikde nebloudili, nic nehledali a dorazili rovnou na místo. Bydlení nám taťka zamluvil v rodinném penzionu Jarmilka. A protože dostal taťka na tuhle naši dovolenou příspěvek od svého zaměstnavatele, tak jsme se rozšoupli a pronajali si tu celý apartmán. V něm to bylo fajn, spousta místa. Jenom teda tady chyběla vana, takže moje večerní hygiena se odehrávala v kuchyňském dřezu. Moc místa jsem tam teda neměl, ale lepší než nic, že? Taky jsem tady měli svoji postýlku, ale moc jsem toho v ní nenaspal. V noci jsem se většinou budil na kojení už před půlnocí nebo těsně po ní a pak co dvě hoďky a mezitím jsem prý hekal, funěl a prděl (říkali naši, já o tom nic nevím :-), takže naši toho moc nenaspali.

No a aby toho nebylo málo, hned v úterý dopoledne jsem jim zpestřil dovolenkový program jednou jednorázkovou nehodou. Jednorázovka totiž nějak nestihla pobrat mou nálož do gatí a tak se konala kompletní převlíkačka. A jen co jsem byl v čistém, tak se celá akce ještě jednou zopakovala. Ale pak jsem už byl spokojený a abych našim taky trošku dopřal odpočinku, tak jsem si skoro až do dvanácti schrupnul v jejich posteli. Po obědě jsme pak vyrazili na naši první procházku po Luhačovicích. Náš penzion nebyl přímo v centru, tak jsme se prošli městem a asi za půl hodinky došli na kolonádu. Skoro celou cestu jsem spal, ale pak jsem se vzbudil a taky jsem chtěl vidět, jak to tam vypadá. Tak jsem jim to dal pěkně z plna hrdla najevo. Naštěstí to pochopili velmi rychle a taťka mě vzal na ruce. Takže jsem se mohl pěkně rozhlížet a byl jsem spokojený. Moje spokojenost mi ale vydržela jen do té doby, než jsem dostal hlad. Naštestí i tohle naši rychle pochopili a tak jsem dostal na lavičce v parku svou baštu. Zpáteční cestu do penzionu už jsem zase prospal. Večer pak za námi přijela babička s dědečkem a strávili s námi skoro celý následující den.

Hned po ránu jsme vrazili opět směr kolonáda a aby si to tam pěkně užili, tak jsem vzorně skoro dvě hodinky spinkal. Tak si to tam pěkně prošli, stavili se na Vincentku a zamířili až dozadu do parku. To už jsem se ale vzbudil a svým hulákáním je donutil k malé přebalovací a kojící zastávce, při které bylo opět veselo. Při přebalování jsem je totiž hned 2x za sebou pěkně pokropil. Pak už jsme se vydali přes kolonádu pomalu zpátky a abych jim taky dopřál trošku oddechového času, tak jsem si v kočárku ještě trošku pospal a oni si během té doby skočili pěkně na střídačku, nejprve naši a pak babi s dědou, na jídlo do samoobslužné restaurace. Cestou zpátky na penzion jsme to vzali trošku oklikou, protože baička s dědou se chtěli podívat, kde bydleli, když tady byli na svatební cestě. Cesta tam vedla pěkně do kopce, tak měl taťka pěknou posilovnu, než mě tam vytlačil. Byl odtamtud ale mooc pěkný výhled a cestou zpátky na penzion jsme šli kolem samých nových domů a vilek, no taky jsem to chtěl vidět, takže už to znáte, ne? Stačí v kočárku spustit na plné obrátky, odmítat snahu o utišení dudlíkem, no a za chvilku jsem na rukách :-) Sice se jim to moc nelíbilo a když už mě teda nesli, tak mě chtěli aspoň dát přes rameno. Ale neprošlo jim to :-) Takže pěkně na rukou, tak jak to mám rád tj. opřený zády o taťku, jsem byl donesen do našeho apartmánu. Jak byli naši rádi, že už jsme tady. Chvilku za námi dorazili i babička s dědou, ještě si trošku odpočinuli a pak už jeli zase domů do Studénky. No byl to moc prima den!

Ve čtvrtek chtěli naši vyrazit na nedalekou přehradu. Takže někdy dopoledne mě naložili a šlo se. Počasí ale nebylo tak ideální, jak meteorologové slibovali a jasné nebe se brzo začalo zatahovat černými mraky a když na nás spadly první kapky, tak to naši otočili a jeli jsme zpátky a zbytek dne jsme strávili už "doma". No aspoň jsme měli taky chvilku času na to, využít zdejšího připojení k internetu.

V pátek to s počasím už od rána vypadalo mnohem lépe, takže jsme si náš pokus o výlet na přehradu zopakovali. Skoro celou cestu tam jsem pěkně prospal, tak si to naši pěkně vychutnávali, zvlášť když svítilo sluníčko a všude byla taková poklidná podzimní nálada. Když jsme dorazili na přehradu, což bylo z centra asi takové 3 kilometry, tak se naši rozhodli, že si udělají ještě procházku kolem přehrady. To už jsem měl vyspáno a taky sem se chtěl dívat, takže jsem vyslal směrem k rodičům jasný signála už jsem se mohl rozhlížet. Radost z toho, že jsem nesen mi sice naši trošku zkazili tím, že mě strčili do Manducy. Asi 2 minuty jsem je nechal v přesvědčení, že se mi to v ní přece jen bude líbit. Ale jak říkám, jenom ty dvě minuty. Pak jsem jim naopak dal jasně dal najevo, že takhle se mi to opravdu nelíbi. Protože ale bylo všude liduprázdno, tak se mě ještě nějakou dobu pokoušeli přesvědčit o opaku. Ale zase jsem slavil úspěch já, vzdali to a vyndali mě a taťka si mě zase pěkně vzal na ruce tak, jak to mám rád. Kousek cesty jsme ale museli jít proti sluníčku, takže abych nebyl oslněn, musel by taťka couvat. No jenže víte co oni namísto toho udělali? Mamka si mě normálně hodila přes rameno. Takže jsem se opět musel ozvat, že takhle néé!! Nechápu, že na mě furt něco zkoušejí. Pak ať se nediví, že jim hulákám, že? No však pak taky hned zaparkovali u první lavičky a dostal jsem baštu. Tím mě aspoň trošku uspokojili, takže zpáteční cesta probíhala celkem v klidu. Teda jenom do doby, než se mi chtělo čůrat. Ale naši už tohle naštěstí pochopili. Takže zastavili a já jsem absolvoval své první čůrání v terénu. Pak jsem si to ještě jednou zopakoval na kolonádě, když tam mamka se mnou čekala na taťku, až se obslouží v samoobslužné restauraci. Jsem tam prý taky ztropil pěkný rámus, že si prý mamka připadala před kolemjdoucími jako krkavčí matka. Mě totiž zkoušeli zase naložit do kočárku. Jako by nevěděli, že já se chci rozhlížet po okolí. Takže jsem se zase nesl a paksi ještě vynutil i jednu baštící zastávku. Ale pak už jsme to zpátky do našeho apartmánu došli úúplně v klidu, dokonce jsem snad v kočárku ještě usnul. No a pak už jsme se rychle sbalili a hurá zpátky na Moravu. Taťka totiž zase v neděli odjížděl, tak jsme si to tam chtěli ještě společně užít.

Tento týden jsme zahájili návštěvou u tety Lucky a Kubíka. Kubík je skoro o 2 měsíce starší než já, ale musím vám teda říct, že oproti mě to je teda prcek. A nebo jestli to není naopak, a jestli já náhodou nebudu veliký. Asi na tom ale něco bude, protože vždycky když mě někdo vidí, tak se diví, že mi jsou teprve 2 měsíce a ne půl roku. A oblečky teda taky nosím už ve velikostech pro kojence věkem pokročilejší. No ale můžu já za to, že tak rostu? Asi má mamka místo mlíka smetanu, protože zatím nic jiného nebaštím. Každopádně doufám, že už se to s tím mým růstem trošku zpomalí. Se totiž už skoro nevejdu do kočárku, a to mi naši pořídili skoro největší, jaký se teď prodává. Stejně to ale nechápu. My mimča se rodíme poslední dobou čím dál tím větší, ale kočárky jsou čím dál tím menší.

No a aby těch návštěv nebylo málo,tak když za námi o víkendu zase přijel taťka, zajeli jsme si ještě do Fulneku za Verunkou a Vojtíškem. A teda už si na to pomalu zvykám, že i když podle rodného listu jsem ještě malé mimčo, tak v porovnání s některými jedinci fakt malý nejsem. Verča je jenom o 10 dní mladší než já, ale je to fakt skříteček malý. Ale tak zase je to holka a ty přece jen bývají drobnější, že? Ve Fulneku jsme si udělali i menší procházku po městě, bylo pěkné počasí, takže zase jeden prima den.

V pondělí maminka polehávala a už si myslela, že bude bez teploty, ale po obědě se cítila zase hůř, tak raději jela s babičkou k paní doktorce. Já jsem byl mezitím na procházce se strejdou Dankem a jeho holkama. Maminka dostala na zánět antibiotika Penbene a kapičky Secatoxin forte. Jak si ale přečetla příbalový leták, tak se teda nestačila divit, co jí to paní doktorka předepsala. Psali, že kapky obsahují nějaký námelový alkaloid a že je nesmí užívat kojící. No a to přece mamka je, že? Takže se rozhodla, že kapičky užívat nebude. Námel je totiž prý vývojovým stadiem houby paličkovice nachové, která se nejčasteji vyskytuje na žitě a obsahuje některé prudce jedovaté látky. Ty se prý sice široce používají v lékařství, no ale má takový podezřelý název, že jsem rád, že se mamka rozhodla je nebrst, kdo ví, co by to se mnou udělalo.

V úterý už je mamince trošku líp, ale ven ještě nechodí. Babička měla na dnešek domluvenou nějakou akci, tak abych nebyl celý den zavřený doma, tak jsem měl na odpoledne domluvenu procházku s Andrejkou. Je to fajn mít kolem sebe tolik kočárkovácích lidiček.

Ve středu už bylo mamince mnohem líp a tak se těšila, že už i ona půjde aspoň na chvilku ven, ale venku bylo hnusně, takže zase nic. Doma se mi ale celý den být nechtělo, hlavně toho doma moc nenaspím. Třeba po obědě jsem spal asi jenom slabou čtvrt hoďku a už jsem měl vyspáno. A to se mamka prý táák těšila, jak si se mnou dá dvacet. No nedala :-). Ale povídala a hrála si se mnou a taky přišla za námi prababička a s tou jsem si taky povídal. No a pak jsem na chvilku usnul, ale bylo to zase jenom tak na 10 minut, tak jen co mi mamka dala baštu, tak mě naložili do kočárku a šlo se ven. Šli jsem s babičkou doprovodit prababičku a vzali jsme to trošku oklikou. Prý jsem cestou začal hulákat, tak mě babička u prababi přebalila a než jsme dojeli na dvůr, tak jsem zase spinkal. A spal jsem pak dokonce ještě docela dlouhou dobu jen tak zaparkovaný před okny kuchyně a dokonce jsem spal, ještě když mě vytáhli z kočárku ven. Pak mi dali nabaštit a za chvilku už byl čas na koupání. Byl jsem ale nějaký špatně naložený, tak jsem si ani moc neužil toho, že mi zase napustili velikou vanu. A před spaním jsem taky ještě pěkně zahulákal, při kojení jsem se vrtěl a nechtěl pěkně pít. A že neuhádnete, jak mě nakonec mamka nakojila? Já jsem si ležel na "přebalovacím" šičím stroji, mamka stála nade mnou a já baštil a pěkně si přitom kopal nožkama.

Čtvrteční ráno začalo trošku mokře. Při přebalování mě totiž nějak špatně utěsnili a já jsem počůral babičce polštář. Ale vůbec se na mě nezlobila, spíše naopak, že prý to je pro ni čest :-) Já jsem měl zase pro změnu večer tu čest počůrat konečně i dědečka. Tomu se totiž zatím dařilo unikat mým kropícím akcím, ale večer před koupáním si se mnou povídal a cvičil a stačila malá chvilka nepozornosti a už to bylo. Ale zase na druhou stranu jsem přes den docela pěkně spolupracoval a tak se mamince podařily během odpoledne zachránit asi 3 plínky :-) Maminka z toho měla velkou radost, že aspoň něco. Díky tomu, že jsem průtokáček a prďolka, tak je jich každý den na praní docela dost. Ale mamka říkala, že jí to nevadí, že musí prát a žehlit, že prý to je pro ní docela relax :-)

V pátek se nám docela vyčasilo a tak jsme se s maminkou dopoledne vydali na procházku. A namířili jsme si to až na horní konec. Tam totiž bydlí můj kamarád Alex a jeho babička bydlí hned vedle mojí babičky, tak si s námi mamky pěkně zakočárkovaly. A pěkně si přitom zavzpomínaly, jak kdysi vozily v kočárcích panenky. No už se těším, až se přestěhujeme zpátky na Moravu, že se s Alexem uvidím častěji a že až budeme chodit do školy, že třeba budeme sedět v lavici spolu, tak jako sedávály spolu i naše maminky.

Odpoledne jsem pak byl taky venku, poprvé na procházce se strejdou Dankem. Stejda měl totiž domluvené kočárkování ještě s nějakým jedním strejdou, takže to byla taková pánská jízda. Já jsem skoro celou dobu pěkně spinkal a tak se strejda stavil i na dvě decky burčáku. Když jsme se pak vrátili z procházky, tak už byl u nás zase i tatínek. Měl jsem z toho velkou radost a povídal si s ním a byli jsme pak spolu zase i ve velké vaně.

V sobotu dopoledne pěkně svítilo sluníčko a tak se taťka rozhodl, že nám umyje auto. Tak jsem se šel na něho podívat a to bylo vlastně poprvé, co jsem byl venku bez kočárku. Na dvoře se mi moc líbilo, hlavně ty veliké stromy všude okolo. S pěkně umytým a naleštěným autíčkem jsme se pak po obědě vydali na návstěvu na Myslík za tetou Katkou. Moc se mi u ní líbilo a teta je taky kočka, tak jsem se na ni pěkně smál. No a taky jsem jí 2x předvedl, jak se čůrá do umyvadla. Pak jsme jeli ještě do Kozlovic, pozdravit babičku s dědou. Cestou jsem usnul a chvilku si pak zdřímnul ještě v autosedačce, tak si naši aspoň mohli chvilku popovídat. Byla doma totiž i teta Lenka a strejda Ruda. No a těm všem jsem pak po probuzení zase ukázal, jak čůrám do umyvadla. Pak jsem dostal baštu a s našima jsme šli ještě ven na procházku. V Kozlovicích byl zrovna krmáš, a tak jsme se tam šli podívat. U kolotoču mě to bavilo, zatím jsem to teda všechno jenom pozorovoal z povzdálí, ale příští rok už mě taťka určitě na nějakou tu pouťovou atrakci vezme.

V neděli bylo ještě pěkné počasí a já jsem skoro celý den strávil venku. Nejprve jsem byl dopoledne na procházce s našima, po obědě pak venku s babičkou a odpoledne ještě s mamkou. Při procházce s mamkou jsme si ale museli dát doma čůrací zastávku a ikdyž už byl podvečer, venku bylo ještě docela přijemně a tak mě ještě znovu naložili do kočárku a tentokrát i s babičkou a dědou jsme šli ještě ven. Po celém dni v kočárku jsem ale na něj už vůbec neměl náladu a tak i když vypadám, že bych spal, spánku moc nedám a v kočárku hulákám. A protože se jim s cirkusem jít nechtělo, tak mě děda vzal na ruce. No to bylo hned lepší, když jsem se mohl rozhlížet. Jsem se taky i pozdravil s naší sousedkou paní Macháčkovou. Moc jsem se jí líbil, říkala, že prý jsem krásné miminko. Mě se zase pro změnu líbily její červené muškáty v oknech. Zdrželi jsme se ale jenom chvilku, protože jak už víte, na jednom místě moc dlouho nevydržím. A tak jsme šli ještě až k hasičárně. Tam mě zkusili zase dát do kočárku, ale neprošlo to. Kočárku jsem si už užil až až, teď jsem se chtěl rozhlížet. Takže mě děda zase vzal na ruce, babička tlačila prázný kočárek, a takhle jsme došli až domů.

Tak celý tento týden měl taťka dovolenou, tak jsme si mysleli, jak si to na Moravě ve třech pěkně užijeme, jak si zajedeme na nějaký ten výlet a jak zajdeme na návštěvy a já konečně poznám všechny moje kamarády a kamarádky. No, naplánováno jsme to měli pěkně, jenže počasí s námi mělo úplně jiné plány. Už od neděle byla pěkná zima, foukalo, pršelo, teploty jak někde na sibiři. A tohle počasí prosím pěkně vydrželo skoro celý týden. Takže jsme skoro nevytáhli paty z domu, výjimkou byl jenom pátek, kdy se počasí trošku umoudřilo a my si udělali výlet na Myslík a stavili jsme se taky ještě jednou u pradědečka v Kozlovicích a pak ještě u tety a strejdy na Čeladné. Jinak jsme byli skoro pořád doma, jenom sem tam se někdo obětoval a vyjel se mnou v tom nečase na procházku, prý že jako potřebuji trošku čerstvého vzduchu. No je fakt, že doma se mi moc nedařilo usnout a v kočárku jsem usnul většinou skoro hned. Dopoledne se mnou většinou jezdil taťka, tak si jenom pochvaloval, jak je to fajn, že konečně více pozná Studénku. A hned si taky oblíbil jednu kočárkovací trasu a tu jsme pak spolu jezdili skoro každý den. Při ni vždycky taťka dojel až na náměstí a tam jsem se mu v kočárku pravidelně probudil. Ale většinou jsem to pak vydržel bez většího hulákání až domů. Ale naštěstí už tak nějak přišli na to, proč já vlastně v kočárku hulákám. Je to většinou proto, že se mi chce čůrat. Já jsem vám to totiž ještě neřekl, ale se vám musím s něčím pochlubit. Já už totiž nějaký ten den nečůrám jenom do plínek. Já jsem totiž přišel na to, že mnohem lepší a pohodlnější je vyčůrat se do umyvadla :-) A nebo na někoho.
Třeba v sobotu si se mnou mamka večer pěkně užila. To jsem ji jednou počůral při koupání. No, to by ještě nebylo nic tak výjimečného. Ale jenom co mě uložila do postýlky, tak jsem pěkně zatlačil a v plínce byla nálož, a to taková, že až na overálek. Tak mě mamka musela vzít pěkně pod vodu. No a to bych nebyl já, abych se přitom ještě nepoblinkal, takže kompletní převlíkačka. No a když už se chystala završit tuhle anabázi a dát mi suchou plínku, tak jsem ji ještě jednou krááásně počůral. A tomu už se teda musela jenom smát.

V neděli už ale mamce do smíchu moc nebylo. Dopoledne ji najednou vyskočila teplota až na 39,5 a místo rodinného oběda na počest jejich narozenin ležela v posteli a potila se. Navíc taťka po obědě odjížděl do Dobrušky, tak z toho byla maminka smutná, že zrovna když tady budu s ní sám, tak onemocní. Bylo mi maminky líto a tak jsem se aspoň snažil být ten nejhodnější z nejhodnějších.

V pondělí jsme měli s mamkou premiéru. Taťka šel totiž na odpolední. Takže dopoledne jsme si to užívali jako rodinka, ale odpo už jsme doma s mamkou válčili sami. No po odchodu taťky do práce jsem asi 2 hodky nehodlal spát a tak měla mamka o zábavu postaráno. Pak jsem naštěstí usnul a spal skoro 3 hoďky a navečer jsme byli jestě na docela dlouhé procházce v Křovicích. Po ní mě mamka vykoupala a docela rychle jsem usnul, takže příchod taťky z práce jsem už nezaregistroval.

V úterý byl v plánu jeden z výjedzů do Hradce. Jeli jsme až odpoledne, když přišel taťka z práce. Mamka měla v Hradci domluvenou návštěvu u paní doktorky, ale ještě předtím jsme se stavili u jedné paní, co má internetový obchůdek vyzkoušet nosítko. Nebyl jsem sice moc dobře naladěný, takže když jsme dorazili, celkem jsem hulákal, ale v nosítku jsem se pak docela uklidnil a tvářil jsem se, že by se mi v něm mohlo líbit, tak mi ho naši koupili. Mamka chtěla ještě vyzkoušet nějaké úvazy na nošení v šátku, ale na to jsem jim už nedal prostor. Moc mě ta návštěva totiž nebavila, chtěl jsem se jít raději vozit autem. Tam se mi to totiž líbí a krásně se mi při běžícím motoru podřimuje. A taky už na mě šel hlad, takže jsme se jenom přemístili na parkoviště u Intersparu a zatímco šel taťka nakupovat, mamka mě v autě nakojila. No samozřejmě jsem pak potřeboval přebalit. Jenže v autě mě nebylo moc kam položit, ale mamka dostala nápad a šoupla mě do složeného kočárku v kufru auta. Bylo to tam docela pohodlné a tak aby si mamka to přebalování v bojových podmínkách pěkně užila, tak jen co mě přebalila, tak jsem se zase hned vyčůral. No je fakt, že to ode mě nebylo moc hezké, navíc když jsem měl na zadečku jednorázovky a tím pádem jsem během chvilky vyprodukoval takové množství odpadu. A to nemluvím o dalších dvou plínkách, které jsem zlikvidoval během doby, co jsme s taťkou čekali na mamku. U paní doktorky to šlo totiž docela pomalu a tak tam mamka byla více jak hoďku a taťka mě zatím vozil v kočárku. Nejprve jsem mu tam spinkal, ale pak mu i trošku zahulákal. Domů jsem přijeli až něco po půl osmé a všichni jsme byli pěkně unavení.

Ve středu jsme si naši jízdu do Hradce zopakovali. Tentokrát se tam jelo na výlet kvůli mě, šel jsem totiž do fakultky na kontrolu s nožičkama. Nevím, co teda furt kontrolují, ale naštěstí je to tam vždycky docela rychlovka. Jenom teda ty podmínky tam!! Na nás mimča tam mají vyhrazu jenom jednu hodinu a že se nás tam vždycky sejde. Předtím, než nás s mamkou zavolají do ordinace se přichystáme v takové malé místnosti tvaru nudle, z které je provizorně udělaná přebalovna. No, místa tam moc není, tak je tam vždycky přehuštěno, navíc sem tam někdo huláká a tak, no pěkný blázinec. Tentokrát jsme to ale vystihli a když jsme dorazili, skoro jsme nečekali a šli rovnou na řadu. Než nás zavolali dovnitř, tak mě mamka rozbalila a já jsem se rozhlížel a bavil se tam s jednou holčičkou. Její brácha ležel hned vedle mě a děsně hulákal. Byli jsme oba stejně velcí, ale když se mamka jeho mamky ptala, kolik mu je, tak že prý už 3 měsíce. Tak asi proto všichni říkají, že jsem veliký . No, abych to shrnul, máme prý hodnocení 2a, což je prý na náš věk v pořádku. Další kontrola bude zase za 6 týdnu a to teda doufám, že bude už naposledy. Po kontrole jsme se ještě chvilku zdrželi v areálu nemocnice a mamka mi tam v parku dala baštu. Bylo to fajn, taková svačinka na čerstvém vzdoušku. Po ní jsem taky v autě skoro hned usnul a prospal i celou návštěvu Intersparu. Naši se tam totiž ještě pro něco stavovali a slyšel jsem, jak mamka říkala, že je to od mého vylodění poprvé, co je v pořádném obchodu, takže si to tam asi užila. Hlavně si teda nakoupila asi troje zelené BeBečka rodinné. Na těch ona totiž docela ujíždí a během chvilku zbaští sama celé balení. No sice se mi zdá, že se jí z toho dělá na břiše už pěkný špek, ale zase si říkám, že musí živit i mě, tak to nějakou tu kalorii navíc potřebuje, že?

Co bylo ve čtvrtek si už nějak nepamatuji, ale asi nic zajímavého. Ale mám takový pocit, že naši začali balit různé věci a říkali mi pořád něco o nějakém velkém výletu, který nás prý zítra čeká.
V pátek šel taťka ještě do práce, tak jsem si říkal, že z výletu asi sešlo. Ale mamka celé dopoledne balila moje oblečky, plínky a hračky a jen co taťka přišel z práce, tak to všechno nanosil do auta, nakonec tam odnesli i mě a o půl třetí jsme vyrazili "domů". Jsem si teda doteď myslel, že doma jsem v Dobrušce, ale oni mi pořád říkají něco o Moravě, o Studénce a Kozlovicíh. Tak jestli jsem to teda správně pochopil, tak teď sice bydlíme v Dobrušce (asi proto, že tam taťka chodí do práce), ale pak se asi přestěhujeme na tu Moravu. Jak jsem totiž stačil už zjistit, mám tam většinu příbuzenstva a kamarádů, takže by to bylo fajn, mít je všechny pěkně po ruce a nemuset za nimi jezdit takový kus cesty. Ale to moje premiérové cestování na Moravu jsem zvládl na jedničku. Kousek od Červené Vody, což je asi tak v půlce cesty jsme měli přebalovací a kojící pauzu, jinak jsme jeli nonstop a já tu jízdu skoro celou prospal. Celou cestu řídil taťka a mamka o něm občas říkala, že jezdí jak Fitipaldi. Nevím teda, kdo to je, ale řekl bych, že asi někdo, kdo jezdí rychle.
Do Studénky jsme dorazili něco po šesté a hned jsem byl středem pozornosti. Babička tu totiž měla návštěvu, takže jsem měl i docela početné obecenstvo. Já jsem se ale zrovna probudil a tak jsem na ně neměl moc náladu a navíc jsem si musel dobře prohlídnou všechny ty nové věci a lidi okolo mě. Brzy jsem se ale rozkoukal a řekl babičce a děďovi "ahój" a trošku si s nimi povykládal. Byli jsme ale z té dlouhé cesty všichni unaveni, tak mě jenom mamka umyla, dala večeři a šli jsme na kutě. Postýlku mi nechali v Hradci, tak jsem si říkal, kde tak asi budu spát. No ale mám i tady svou postýlku, prý je už více 35 roků stará a spala v ní ještě i maminka, no ale na funkčnosti to její stáří vliv nemá, takže se mi v ní spí docela fajn. Jenom teda první dvě noci v novém prostředí jsem se budil častěji než v Dobrušce, ale po těch dvou dnech už zase spinkám jako obvykle tj. asi od osmi večer do půlnoci, pak se budím kolem 3-4 hodiny a pak kolem půl šesté. Naši by asi uvítali, abych to spaní v noci ještě trošku natáhnul, ale se přece neošidím o nějakou tu porci mléka, ne?

V sobotu dopoledne mě zase naložili do auta a zase se někam jelo. Tentokrát to bylo do Kozlovic a já jsem konečně poznal i svého druhého dědečka a babičku. Dedeček si mě chtěl hned ponosit a docela se mi u něho líbilo. Jenom teda se mnou musel pořád chodit. Když si chtěl sednout a trošku odpočinout, tak jsem se začal kroutit a dával tak najevo, že být na jednom místě se mi vůbec nelíbí. A stejně tak to je i v kočárku. Jen ať se mnou pěkně jezdí. To by se jim tak líbilo, nechat mě někde stát. A kočárek jsem si docela užil. Nejprve se mnou naši jeli malou okružní jízdu po Kozlovicích. V kočárku jsem spinkal, tak se zastavili u mého kozlovického pradědečka, aby se na mě taky podíval. Naši šli na chvilku dovnitř a mě zaparkovali před oknem. Ale jak říkám, musí se se mnou jezdit, takže moc dlouhá ta jejich návštěva nebyla a museli jsme zase jet. A jeli rovnou k babi a dědovi, protože je tam čekal oběd. Mě tam jenom přebalili a zase šoupli do kočárku a chvilku se mnou jezdil děda, chvilku babička, pak teta Lenka a nakonec mě zaparkovali na zahradě a zatímco děda s tetou přebírali lískáče, já jsem si tam spokojeně spinkal. Vydržel jsem to až skoro do dvou. To jsem se nabaštil a za chvilku jsme šli zase ven. V Kozlovicích byly totiž zrovna dny obce a u hasičárny byla zase jako každý rok různá vystoupení, občerstvení atd., tak se tam šli naši podívat. Teta Lenka tam prodávala lístky, tak jsem myslel, že nám dá nějakou slevu. No nedala! Ale taťka říkal, že jsme aspoň podpořili místní kulturní akci. A kultury tam teda bylo a mě se při tom zpívání a tančení moc pěkně spinkalo. Naši se tam zase potkali s tetou a strejdou Opělovými, byli moc rádi, že se s nimi zase viděli. Jim teda původně chtěli předat tu cenu, co strejda vyhrál v tipovačce mého vylodění. No ale nezapomněli tu vyhranou Sangrii v Dobrušce!? U hasičárny jsme byli do půl čtrvté, pak mě zase naložili do autosedačky a jelo se zpátky do Butovic. A tam mě teda čekalo ještě jedno překvapení. Jsem se poprvé koupal ve veliké vaně. A vana to teda byla fakt velká, protože tam v ní se mnou byl i taťka, který mě tam při tom mém plavání trošku jistil. A bylo to teda žůůžo.

V neděli se žádný výlet autem nekonal, ale hned dopo mě naložili do kočárku a vyjeli se mnou na procházku. Prý zkontrolovat nějakou kešku nebo co. No, zatím nevím, co to teda je, ale naši říkali, že až budu větší, že je spolu budeme chodit hledat. Cestu tam jsem zase pěkně prospal, ale při zpáteční jsem za začal vrtět a trošku si i zahulákal, tak naši radši přidali do kroku, ať se nevrací domů zase s cirkusem. Já totiž když se rozhodnu, že už nebudu spát a ještě přijdu na to, že mám hlad a chce se mi čůrat, tak začnu hulákat a nepomůže nic a musí se mnou pěkně domů. No, nemusel bych tak vyvádět, ale hlad nebo počůraná plínka to není jen tak. To musí ti dospěláci přece pochopit, že v takové věci nemůžu nechat jen tak bez povšimnutí. Ale když jsem jenom počůraný, tak po přebalení jsem ochotný v kočárkování znovu pokračovat a když je takový fajn den pod mrakem (což byla celá taťkova týdenní dovolená), tak si ještě i nějakou tu hoďku pospím. Ale jak říkám, musí se jezdit a jezdit a jezdit. A v neděli si mě popvé povozila i butovická prababička. Ona už skoro nikam nechodí, že jí ty nohy bolejí, ale s kočárkem se jí šlo fajn, tak jsem s ní a s maminkou jezdil chvilku po sídlišti. No a co si tak pamatuji, tak navečer se tu zastavil ještě strejda Daniel s rodinkou, tak jsem byl zase středem pozornosti.

No řeknu vám, byl to pěkně náročný týden.

Letí to, letí. Člověk se nestačí ani pořádně rozkoukat a už má za sebou celých 6 týdnu na světě. No, naši si někde přečetli, že odteď už nejsem novorozenec a taky že prý odteď už to se mnou bude jenom lepší a lepší. No uvidíme :-) Každopádně je teda fakt, že už se mnou začíná být i docela sranda, protože se mi už sem tam podaří vydat nějaký ten zvuk a když mám dobrou náladu, tak se dokážu i moc pěkně usmívat. A to se docela hodí, protože jak se člověk na ty dospěláky usměje, to mu hned všechno odpustí. Třeba takovou probdělou noc nebo to, když je už třeba potřetí za den počůrám. V tom jsem totiž mooc šikovný. No ale nevím, co je na tom tak divného, že čůrám zrovna když mě rozbalí. Si ale přece nebudu čůrat do plínek, ne? Však taky když se mi to náhodou stane, tak to se hned ozvu a dožaduji se okamžité nápravy.

V úterý jsem byl na šestitýdenní prohlídce u paní doktorky. Protože jsme ještě nevěděli, jak to u paní doktorky chodí, tak byl s námi i taťka. A docela se to hodilo. Chvilku totiž trvalo, než jsme přišli na řadu a tak zatímco mamka čekala v čekárně, já jsem byl s taťkou venku a spinkal jsem. O to míň se mi taky líbilo, že mě pak probudili a vyslékli. Ale i přesto jsem byl pak u paní doktorky docela hodný a ani jsem moc nehulákal. Paní doktorka mě prohlédla, změřila, zvážila (přitom jsem se zase vyčůral a málem jí počůral nějaké papíry) a jsem teda koukal,kolik jsem za ten měsíc porostl. Už mám 58,5 cenťáků a skoro 5,5 kilo. Však už taky mamka musela vyřadit většinu oblečků, co mi nakoupila a musí mi dokupovat nové kousky do mého šatníku.

V úterý večer za mnou taky přijela butovická babička s dědou. Už mě totiž dlouho neviděli a moc se jim po mě stýskalo...hlavně dědovi. Byli u nás až do čtvrtku a já jsem si to s nimi pěkně užíval. Babička si se mnou pořád povídala, nosili mě a chodili se mnou na procházky. A užívala si to i maminka. Je to pro ní totiž docela fuška, když je se mnou přes den sama, tak byla ráda,že si ode mě mohla taky trošku odpočinout.

V sobotu bylo zase venku pěkné vedro a tak jsme nakonec místo nějakého výletu raději byli doma. Většinu dne jsme prospal a nebo proležel jen tak na gauči. Většinou mi ke spokojenosti stačilo pozorovat Vilíka, ale když mě to omrzelo, snažili se mě naši zabavit něčím jiným a dneska se jim to teda podařilo. Oni mi totiž dneska začali zpívat "Včelku Máju" a pak ještě nějaké další lidovky. A byla to teda sranda, jak vzpomínali, co by mi tak mohli zazpívat. Jsem se tomu musel smát a oni se pak smáli na mě, no fakt legrace. Jenom kdyby tak tušili, že jsem se smál taky proto, že jim to teda občas při tom zpěvu tak trošku ujelo. Ale snažili se, to se jim musí nechat.
V neděli se mě pro změnu pokoušeli přemluvit, abych nevstával tak brzo (většinou kolem šesté), jak mívám ve zvyku a trošku se jim to podařilo a tak jsme s mamkou šli z ložnice až kolem půl deváté. Taky jsem je nechal pěkně spolu posnídat a prohlížel si mezitím z lehátka naši kuchyň. A vůbec jsem se tak nějak rozhodl, že dneska budu za hodné miminko, a tak jsem většinu dne pěkně prospal. Ono totiž k tomu bylo taky ideální spací počasí, pěkně pod mrakem. Takže jsem pak prospal i skoro celou dvuhodinovou procházku, a tak jsem neviděl ani parní mašinku, ani Míšu Dolinovou (byla tu v Dobrušce zase nějaké akce a ona tam zpívala), ale naši mi to vyfotili, tak jsem o nic nepřišel. A dokonce jsem byl tak hodný, že domů jsme se z procházky vraceli bez mého hulákání, což se stává málokdy.